Kapitola 16
Hope se podívala na Adama, když zastavil před povědomým domkem v New Orleans.
„Jsme tady,“ odepnul si pás a naklonil se k ní, aby ji políbil. „Víš jistě, že tam chceš jít?“
„Rozhodně. Jdeme,“ přikývla a vystoupila.
Šel za ní k domku, kde na verandě seděla žena. Vydala se Hope naproti a čekala s rozpřaženou náručí, až k ní dojde.
„Hope! Tak ráda vás zase vidím,“ Dahlia ji pevně objala. „Jak se máte? Co vaše ruka?“
„Taky vás moc ráda vidím,“ lehce se zasmála. „Mám se dobře. Dan mi včera vyndal stehy. A co vy?“
„Já se mám skvěle, díky za optání,“ krátce pohlédla na Adama. „Přivedla jste s sebou Adama, že?“
„Ano,“ pousmála se. „Vím, že to není třeba, ale přesto bych vám ho ráda představila. Tohle je Adam Tinner,“ otočila se k němu. „Adame, to je Dahlia Michaelsová, věštkyně, která mi pomohla zlomit kletbu.“
„Rád vás poznávám, Dahlio,“ přistoupil blíž, aby jí potřásl rukou, ale ona opět rozpřáhla náruč a držela ho pár sekund v objetí.
Odtáhla ho od sebe na délku paží a podívala se mu do očí. „Jsem opravdu šťastná, že je kletba zlomena, Adame,“ poplácala ho po rameni a její oči těkaly mezi ním a Hope. „Pojďte dál, udělám kávu a můžeme si popovídat.“
Přinesla hrnky s kávou a usadila se ve svém křesle. „Chceš se dnes na něco zeptat?“
„Nejdřív bych vám měla vrátit náramek,“ Hope si ho sundala ze zápěstí a podala jí ho.
„Ne, nech si ho, Hope, je tvůj,“ zavrtěla hlavou s úsměvem. „Ať ti připomíná tvou sílu, lásku a odhodlání, které jsi prokázala. Kdybys někdy v budoucnu pocítila jen náznak pochybností, či nejistoty, vždycky si vzpomeneš na to, jak silná a statečná dokážeš být. Tvůj boj s vnitřním nepřítelem tvého milovaného muže byl obdivuhodný.“
„Děkuju za krásná slova, Dahlio,“ odpověděla Hope v rozpacích, připnula si znovu náramek a přejela po něm prsty. Podívala se na Adama. Usmál se, dal jí ruku kolem ramen a přitáhl ji k sobě.
„Zasloužíš si je, i když jsem přesvědčená, že Adam už ti dávno řekl, co si myslí,“ nepřestávala se usmívat a spokojeně je pozorovala. „Mimochodem, tvoje ruka se kompletně zahojí, i když to potrvá dlouho. A co se týče jizvy, ta na předloktí zůstane, ale sotva viditelná.“
„Na to jsem se chtěla zeptat, ale vy to asi víte líp než já,“ zvedla k ní oči Hope s úsměvem na rtech.
„Vím,“ pokývala hlavou Dahlia a podívala se na Adama. „Adame, přijmi, prosím, moji hlubokou omluvu za to, co ti Esther provedla. Jsem šťastná, že je to pryč a že zase můžeš žít normálním životem. Uvědomuju si, že je to velice malá satisfakce za to, co jsi musel prožít, ale věř mi, že mě to trápilo celá ta léta a o to víc poté, co se tu ukázala Hope. I když to nebyla moje chyba, vždycky jsem litovala toho, že nebylo v mých silách jí v tom zabránit,“ povzdechla si a na okamžik zavřela oči.
„Děkuju, Dahlio. Věřím vašim slovům a omluvu samozřejmě přijímám, i když to nebyla vůbec vaše chyba,“ díval se jí do očí. „Jsem teď šťastný,“ otočil se krátce k Hope. „Navíc se mi se zlomením kletby vrátila moje sestra Katherine.“
„To je moc dobře. Byl to trochu šok, viď?“ zasmála se, „ale i ona si zaslouží být šťastná. Pozdravuj ji.“
Adam na ni chvíli překvapeně zíral, než si vzpomněl, že sedí v obýváku věštkyně.
Samozřejmě, že to ví.
„Rád jí to vyřídím,“ usmál se.
*
Domů přijeli krátce po osmé a Hope zamířila rovnou do kuchyně.
Poslední tři týdny převzala péči o domácnost Katherine. I když ji Nik přemlouval, aby odjela s ním, nechtěla se od bratra odloučit hned, jak se znovu našli. Nik to chápal a přijížděl každý pátek, aby s ní strávil víkend. Včera si ale Katherine odvezl poté, co ji požádal o ruku.
„Co mám udělat k večeři? Máš nějaký nápad?“ Hope vyšla mezi dveře.
Dal jí ruce kolem pasu. „Právě jsem objednal čínu, nevadí?“ políbil ji. „Nemusíme vařit. Nezapomeň, že jsi pořád rekonvalescent, který musí odpočívat.“
„Ne, to teda nejsem,“ odpověděla rozhodně. „Rána je prakticky zahojená a stehy jsou vyndané, takže… se o sebe dokážu postarat,“ pronesla vzdorně, ale s úsměvem. „Vždyť jdu zítra do práce, což mi připomíná, že bych měla jít dřív spát.“
Přerušil je zvonek u dveří.
„Večeře je hotová. Já jdu otevřít a ty vymysli, kde budeme jíst,“ dlouze se na ni zadíval, nerad ji pustil a šel otevřít.
Zachvěla se pod tím pohledem a opřela se o rám dveří. Z doteku jeho teplých dlaní a z pohledu, ve kterém zahlédla touhu, se jí zatočila hlava.
*
Pojedli na verandě. Hope posbírala nádobí a odnesla ho do kuchyně. Naskládala ho do myčky, zapnula ji a když se otočila, Adam stál opřený mezi dveřmi a pozoroval ji. Naklonila hlavu na stranu a zadívala se mu do očí. Narovnal se a pomalu k ní došel.
„Víš, říkal jsem si, že už bys nemusela trávit noc v pokoji pro hosty,“ pohladil ji po tváři, ale ruku nestáhl.
„Takže… myslíš, že bych měla jít domů,“ řekla s laškovným úsměvem.
Nadechl se a pootevřel ústa, ale nakonec neřekl nic, jen s vážnou tváří zavrtěl hlavou. Přejel jí palcem po rtech a její úsměv pohasl, když zavřela oči a otřela se tváří o jeho dlaň. Líbilo se jí tohle nové napětí mezi nimi, věděla, že se celou dobu snažil držet zpátky. Otevřela oči a položila mu ruku na hruď. Tak ráda se ho dotýkala, cítila, jak mu buší srdce. Vzhlédla k němu a mírně přikývla. Adam už dál nečekal, vzal ji do náruče a odnesl ji do ložnice.
Všechno, co se dělo od chvíle, kdy ji postavil na zem, vjel jí rukama do vlasů a začal ji dlouze a vášnivě líbat, vnímala každičkým pórem v těle. Vír emocí ji ovládl natolik, že ani nevěděla, jak došlo k tomu, že leží na posteli a jeho ruce a rty jí vzdávají hold svými doteky.
Jejich oblečení bylo poházené po celé ložnici, ale o to se v tu chvíli ani jeden z nich nestaral. Byli plně zaujati jeden druhým.
Přitáhla si jeho hlavu, pár sekund se mu dívala do očí a něžně ho políbila. Pootevřel rty a mírně zavrtěl hlavou.
„Copak?“ šeptla. „Co jsi chtěl říct?“
„Asi se nesluší v takové chvíli mluvit,“ řekl zastřeně.
„Na tom přece nezáleží, když máš něco na srdci, tak bys to měl říct,“ jemně ho zatahala za vlasy.
„Co mám na srdci?“ něžně se usmál. „Moje srdce je plné tebe. Už tě nějakou dobu znám a ani ve snu mě nenapadlo, že tu chvíli, o které jsem tajně snil, někdy prožiju,“ opřel se na lokti a jeho ruka bloudila lehce po jejím těle. „Jsi krásnější, než jsem si představoval.“
„Není to krásné, když se ti sen splní?“ otřela se mu rty o rameno. „Možná… máš strach, že moc spěcháš.“ Tiše vzdychla a prohnula se vstříc jeho dotekům. „Adame…,“ zaprosila šeptem.
„Možná…,“ podíval se jí do přivřených očí. „… ale máme celou noc…“
„Celou noc… a snad ne jen jednu,“ vydechla a přitáhla ho k sobě.
Dlouze zasténala, když se k ní hladově přimkl a uvěznil ji pod sebou. Podívala se mu do očí a pohladila jeho vousatou tvář. Sotva ho stihla políbit, když se jí rozkoš začala rozlévat po těle s každým jeho dalším pohybem. Zavřela oči a užívala si ten pocit, že teď jsou jako jeden, jsou spojeni a už je nic nerozdělí. Bylo nádherné cítit jeho dech, jeho vlasy, jeho kůži pod rukama, když ho hladila po zádech, jeho lásku, kterou jí právě teď naplno dával najevo celým svým tělem.
Vlna vzrušení se stupňovala s naprostým odevzdáním, se kterým se mu vzpínala vstříc. Opojení plné touhy a vášně je oba pohltilo v souznění jejich těl. Stiskla mu pevně ramena a v hrudi se jí šířilo všechno, co k němu cítila, bylo to obrovské, k neunesení. Když je ta vlna úplně pohltila, tiše vykřikla a ovinula mu paže kolem krku. Ač si nebyla jistá, jestli ho může mít ještě blíž, přitiskla ho k sobě. Zůstali tak – spojeni bez hnutí.
Se srdcem ještě bušícím se jemně vyprostil, lehl si těsně vedle ní a objal ji. Přitulila se k němu a hladila ho na hrudi.
„Miluju tě, Hope,“ políbil ji do vlasů.
„A já tebe, strašně moc,“ usmála se. „Cítím tvé srdce.“
„Je jen tvoje.“
„Jaké to bylo…?“ začala, ale sklopila oči, když se na ni podíval.
„Myslíš…,“ nakrčil čelo, jak usilovně přemýšlel, na co se ho vlastně ptá, „… teď? Nádherné, dechberoucí…“
„Bylo…,“ položila mu prst na rty. „Myslela jsem, víš, když…,“ zavrtěla hlavou. „Ne, zapomeň na to.“ Zavrtala mu nos do ramene.
„Když jsem byl vlk?“ zasmál se, vzal ji za bradu a podíval se na ni. „Zkusil jsem to jen jednou.“
Lehce přikývla a uhnula pohledem.
„Máme přece celou noc, že?“ zašeptal jí do ucha pobaveně. „Mám ti to předvést?“
Celá červená schovala obličej na jeho hrudi. „Neměla jsem se ptát,“ zamumlala.
„Proč? Když máš něco na srdci, měla bys to říct,“ vrátil jí s úsměvem její slova. „Nebo… máš strach?“ zašeptal.
Nová vlna vzrušení jí při těch slovech projela od hlavy až k patě. Zvedla k němu oči a jemně ho kousla do ramene.
„Strach? Co to je?“ usmála se koutkem úst.
Vypískla se, když se na ni vrhl v návalu nové touhy.
*
Hope zamkla salón a otočila se k Evelyn.
„Tak se uvidíme zítra. Doufám, že přivedeš i Dana.“
„Přivedu,“ usmála se Evelyn. „Tvoji narozeninovou oslavu si nenecháme ujít.“
Rozloučily se a než Hope došla k autu, zazvonil jí telefon.
„Ahoj mami. Nevoláš náhodou, že nemůžete přijet?“
„Ahoj, to bych ti neudělala,“ odpověděla Mary trochu dotčeně. „Spíš jsem se chtěla zeptat, jestli nepotřebuješ pomoct, jestli nemáme přijet už dneska.“
„Dík, ale nedělej si starosti,“ usmála se s úlevou. „Dneska dorazí Kate s Nikem, ti nám pomůžou. Přijeďte na oběd, jak jsme se domluvili.“
„Tak fajn. Už se moc těšíme. Ahoj zítra.“
„My taky. Ahoj.“
Hope zavěsila a jela domů.
„Ahoj Kate, vy už jste tady?“ zeptala se překvapeně, když vešla do kuchyně.
„Ahoj,“ Kate ji spěchala obejmout. „Přijeli jsme už v poledne. Kluci jsou venku, připravují stoly. Už mám uvařený oběd na zítra.“
„Páni, jsi skvělá. A co mám dělat já?“
„Nic. Ty jsi oslavenec,“ zasmála se Katherine.
Vyšly ven a Katherine zamířila za Nikem.
„Ahoj, jak ses měla? Hodně práce?“ zeptal se Adam, jen vkročil na verandu.
„Docela to šlo. Co ty? Kate říkala, že přijeli brzy,“ usmála se, když ji políbil, než odpověděl.
„Jsou tu celé odpoledne, takže jsem se měl dobře. A teď se mám skvěle, když jsi tady i ty.“
Pohladila ho po tváři. „Volala mamka, jestli nepotřebuju pomoc, že by přijeli ještě dnes. To bychom tu měli přelidněno,“ zasmála se.
„Přelidněno tu bude zítra, viď?“
„Zas tolik ne. Naši přijedou na oběd a někdy odpoledne Evelyn s Danem, Andy s rodinkou a určitě dorazí Carl, aby zahráli. A strejda John slíbil, že tu bude taky.“
„Tak ty všechny znám, bude to fajn. A večer, až všichni odjedou, budu tě mít zase pro sebe,“ položil jí ruce na pas a přitáhl ji k sobě.
„A já tebe,“ políbila ho na bradu. „Asi bych měla udělat něco k večeři, když Kate uvařila na zítřek.“
„O to se nestarej, před chvíli jsem objednal pizzu,“ zastrčil jí pramen vlasů za ucho. „A zítra večer pro všechny ugriluju maso se zeleninou, už to mám naložené.“
„Ty jsi úžasný,“ zvedla k němu hlavu a přimhouřila oči.
*
Adam šel na verandu rozpálit gril a rozhlédl se po zahradě. Hope seděla u stolu s ostatními, celá dnes zářila. Všichni jí přáli, jak přicházeli během odpoledne, ale on si nechával svůj dárek na později.
Nechal gril zapnutý a přešel na druhý konec verandy, kde hrála kapela. Přijeli nejen Andy s Carlem, ale i Dave, John a Mike.
„Tak už je čas?“ pohlédl na něj Andy.
„Jsem nervózní,“ pousmál se Adam a prohrábl si vlasy.
„Máme to nazkoušené, neboj. Je to tvoje,“ řekl Mike a předal mu mikrofon.
„Jen tu první část, jak jsme domluvení.“
„Jasně. Zapomeň na všechno okolo, poslouchej muziku a dívej se na Hope,“ nabádal ho Andy a přešel ke klávesám.
*
„A kdy bude svatba?“ zeptala se Mary s úsměvem.
„To nevím, mami. Nejspíš až mě Adam požádá o ruku. Není kam spěchat.“
„Chtěla bych se dočkat vnoučat. Že není kam spěchat? Dneska slavíš 27. narozeniny!“
„Všechno má svůj čas,“ pokývala hlavou Hope. „Vždyť tu byla svatba před dvěma týdny, že?“ podívala se na Nika s Katherine.
Katherine zrůžověla a přitulila se k Nikovi. „To přece neznamená, že brzy nemůže být další,“ poznamenal Nik a políbil ji do vlasů.
„Správně,“ přikývla Mary.
Hope je přestala poslouchat, když zaslechla, že kapela začala po krátké pauze hrát pomalou skladbu.
Tu písničku miluju…
Ohlédla se ke kapele, když zaslechla první slova.
To nezpívá Mike.
Na kraji verandy stál Adam a zpíval!
Vstala a šla blíž. Naslouchala slovům a dívala se mu do očí.
… Vzpomínám na den, kdy jsme se potkali,
tvá láska byla ryzí, můj život jen zmatek.
Věděl jsem, že osud je jednosměrná ulice,
ale byli jsme si souzeni.
Jsi pro mě tou pravou motivací,
nekonečnou snahou být lepší než jsem,
jsi ten nejsladší zvuk,
nota, která obsáhne celou symfonii.
Vím, že už se nemohu schovávat,
držím hlavu vzhůru, nohama jsem na zemi.
Víš, že už nemůžu lhát,
když ti pohlédnu do očí.
Strach ze selhání nás táhne
do temných míst, kde sny umírají.
Předstírám, že jsem silný, ale jsem slabý.
Dík tobě je můj život kompletní.
Všechno se musí změnit, ale současně zůstat stejné,
ale nic nezůstává navždy.
Vezmu na svá bedra tvoji bolest,
ty jsi můj věčný plamen.
Moje druhé já
Skladba vygradovala a přidaly se kytary a bicí. Adam se jí dál díval do očí, jen natáhl ruku s mikrofonem k Mikeovi. Ten si ho vzal, překvapený, že mu Adam nakonec nechal jen poslední dvě sloky.
Během Carlova kytarového sóla Adam došel k Hope, uklonil se před ní a přivinul ji k sobě. Tančili a Adam jí tiše zpíval do ucha zbytek písně.
… Všechno, co říkám,
všechno, co dělám, dělám pro tebe.
Já znovu ožiju.
Našel jsem sám sebe, rytíře na bílém koni.
Když vyslovíš mé jméno,
budu lékem na tvou bolest.
Moje druhé já
Hope měla slzy v očích, když k němu po doznění posledních tónů zvedla hlavu.
„To jsem nechtěl,“ zašeptal a pohladil ji po vlasech. „Chtěl jsem ti udělat radost. Vím, že tuhle skladbu miluješ a ta slova mi jdou z duše.“
„Díky. Bylo to krásný. Nevěděla jsem, že umíš zpívat,“ vzala mu hlavu do dlaní, přitáhla si ji a políbila ho. „Miluju tě.“
„Mám pro tebe ještě dárek,“ vedl ji na verandu a vzal z parapetu obálku. „Všechno nejlepší, má lásko.“
Hope ji otevřela a překvapeně se dívala na dvě letenky do Paříže.
„Adame, my poletíme do Francie?“ vydechla s úžasem a podívala se na něj.
„Chtěl bych ti ukázat místa, která mi přirostla nejvíc k srdci. Nejen Paříž.“
„Vinice…?“ zkusila hádat a naklonila hlavu na stranu s úsměvem.
„Uvidíš,“ mrkl a v očích se mu objevily ty plamínky, které tak milovala.
„Děkuju,“ objala ho a zavřela oči, když ucítila jeho paže. V jeho náruči se bude už navždycky cítit v bezpečí.
*
„Já si myslím, že na tu svatbu už dlouho čekat nebudeme, Mary,“ prohlásil James, když se rozloučili s Hope a Adamem a jako poslední opouštěli dům. Zůstal jen Nik s Katherine.
„Asi máš pravdu. Mají se hodně rádi,“ usmála se Mary.
„Mají. Láska z nich sálá na dálku,“ usmál se a objal ji. „Jako z nás,“ políbil ji.
„A zase máš pravdu, Jimmy,“ pocuchala mu vlasy.
„Já vím,“ krátce se zasmál, než nastartoval a vyjel směr Weston.
