Kapitola 12
Ráno se probudila s vybitým notebookem na klíně. Zapojila ho do zásuvky a s úžasem zírala na obrazovku, kde zůstal poslední odkaz, na který klikla, než usnula. ‚Věštkyně Michaelsová k vašim službám!‘
„Jo!“ vyskočila z postele, v kuchyni vzala mobil a běžela zpátky, aby si do něj uložila adresu.
*
Před polední pauzou Hope vyprovázela zákaznici ke dveřím, když na ni volala Evelyn, že jí zvoní telefon. Běžela ho zvednout.
„Ano?“
„Ahoj, tady Adam. Ruším tě, viď?“
„Ahoj, ne, teď už máme polední pauzu, ale ještě jsem tu měla zákaznici. Je všechno v pořádku?“
„Jsem v pohodě. Proto volám, jak jsem slíbil. Zrovna jsem se probudil.“
„Takže ses v noci zase nevyspal,“ pokývala hlavou.
„Moc ne. Už se na tebe těším.“
Cítila jeho úsměv. „Já na tebe taky. Do sedmi budu u tebe.“
„Tak jo. Měj se.“
Zavěsila a dala si ohřát oběd do mikrovlnky.
„Tak co je nového?“ zeptala se Evelyn.
„Našla jsem věštkyni. Bydlí v New Orleans. Myslíš, že bys to tady zítra zvládla sama?“ vytáhla jídlo, když mikrovlnka zapípala, a sedla si naproti Evelyn. „Na zítřek toho moc není, dívala jsem se do diáře.“
„Určitě to zvládnu. Chceš tam jet?“
„To není podstatné, jestli chci. Já musím,“ zdůraznila Hope.
„Adam to ví?“
Hope zavrtěla hlavou. „Nechci mu dávat plané naděje, vlastně ani nevím, co mi ta věštkyně řekne, jestli mi vůbec poradí.“
„Andy s tebou ale pojede?“ zeptala se starostlivě Evelyn.
„Zavolám mu večer, než pojedu k Adamovi.“
„To jsem teda zvědavá, jak to dopadne. Budu ti držet palce.“
Když večer dorazila domů, následovala rychlá sprcha, čisté oblečení, jako každý den a hurá do auta. Než vyjela, zavolala Andymu a vysvětlila mu plán. K jejímu nadšení Andy souhlasil, říkal, že má zítra volno, takže s ní pojede. Hope spadl kámen ze srdce a vyrazila k Adamovi.
*
Našla ho sedět zamyšleného na schodech verandy. Mlčky si přisedla, nechtěla ho rušit. Když ji vzal za ruku, jemně mu ji stiskla.
„Chybí ti les a svoboda, viď?“
Přikývl. „Není to divné?“
„Po deseti letech pobíhání v divočině mi to divné nepřijde.“
„Nebyla jsi ty někdy vlkem?“ zvedl překvapeně obočí.
Hope se rozesmála. „Ne, nikdy.“
„Víš, ty mi rozumíš jako nikdo na světě,“ zadíval se jí do očí. „I proto tě tak miluju.“
„Taky tě miluju, Adame,“ pohladila ho po tváři. „Všechno se urovná.“
„Věřím tomu, když se na tebe dívám,“ usmál se. „Je mi s tebou tak dobře. Uzdravuješ mou duši vlídným slovem, něžným dotekem a laskavým pohledem. Nejsem si jistý, že si to zasloužím.“
„Díky, to jsou krásná slova,“ zrůžověla Hope. „O tom vůbec nepochybuj. Zasloužíš si to. Potřebuješ být s někým po tolika letech samoty, potřebuješ lásku,“ objala ho. „A já potřebuju tebe.“
Adam ji k sobě přivinul a chvíli ji hladil po vlasech. Vychutnával si ten pocit její blízkosti. Za celých deset let ani nepomyslel na to, že by ho někdo mohl mít rád. Hope mu dávala tolik lásky, že v její přítomnosti zapomínal na všechno, i na to, že není jen člověk.
„Máš ráda palačinky?“ zašeptal jí do vlasů.
„Palačinky?“ vzhlédla. „Ty miluju, proč?“
„Pár jsem jich udělal k večeři. Nemáš hlad?“
„Mám a jaký!“ zasmála se.
„Tak jdem jíst, je prostřeno.“
U večeře pozoroval, s jakou chutí si dává jeho palačinky, sálá z ní taková síla. Ona je jak světlo na konci tunelu, balzám na jeho duši.
*
Hope zavěsila klíč pod stropem klece a srdce ji bolelo.
„Zavolám ti,“ pousmál se. „Už teď se těším, až tě zítra uvidím.“
Poslala mu vzdušný polibek a statečně mu vrátila úsměv.
Díval se za ní, jak odchází, a najednou se cítil strašně sám. Místo jejích teplých dlaní svíral studené mříže.
*
Hope nemohla usnout. Převalovala se v posteli ze strany na stranu a přemýšlela, co jí asi zítra věštkyně poví. Tohle trápení přece musí skončit, on si zaslouží žít normálně, jako každý jiný, a spát v posteli jako člověk, ne v lese, na dece, nebo dokonce v kleci. A ona pro to udělá, co bude v jejích silách.
*
Andy zaparkoval auto, pronajaté na letišti v New Orleans, před domem na adrese, kterou Hope našla na internetu, přesně v jedenáct, jak bylo domluveno.
Na přední verandě seděla starší žena, dlouhé šedivé vlasy měla stažené dozadu, jinak ale vypadala úplně obyčejně. Před ní ležel na stole balíček karet a křišťálová koule.
Vstala a počkala, až přišli blíž. „Posaďte se, prosím,“ pokynula k židli naproti sobě a posadila se. „Co vás ke mně přivádí?“ Její hlas byl uklidňující a vlídný, pohled očí upřený, intenzivní, na první pohled budila důvěru.
Hope si vyměnila pohled s Andym a sedla si.
„Chtěla bych vědět něco o své budoucnosti a lásce.“
„Dobře,“ přikývla. „Podejte mi svou pravou ruku,“ řekla žena a nabídla jí svoji. Hope jí vložila ruku do dlaně a žena zavřela oči. Po chvíli je otevřela a pustila ji, jako by se popálila. Překvapeně se na Hope podívala a ta viděla v jejích očích vír emocí. „Pojďte dovnitř,“ žena vstala. „Oba dva.“
Zavedla je do obýváku, který krásně voněl po bylinkách. Hope s Andym si sedli na sedačku a věštkyně se posadila do křesla naproti nim.
„Co o něm víte?“ zeptala se.
Hope se neptala o kom. „Vím o něm všechno, co mi o sobě a svém životě řekl,“ odmlčela se a žena ji nerušila. „Vyprávěl mi o vaší dceři, která přímo před jeho čima zabila jeho sestru Katherine a chtěla zabít i jeho. On ji však překvapil s nožem v ruce. Než zemřela, stačila ale vyřknout tu kletbu. Víte, jsem mu dost blízká, takže jsem toho s ním hodně prožila a prožívám,“ zamračila se a dívala se vyčkávavě věštkyni do očí.
„Esther nebyla moje dcera, ale neteř,“ zavrtěla žena hlavou. „Její matka zemřela spolu s ní, protože Esther propojila svoji sílu s její, aby mohla provozovat černou magii. Jmenuju se Dahlia Michaelsová,“ vstala. „Dáte si kávu, nebo čaj?“ Nečekala na odpověď, vzdáila se do kuchyně a za chvíli byla zpátky se třemi šálky kávy. Rozdala jim je a usadila se zpátky do křesla se svým šálkem v ruce. „Několikrát jsem jí říkala, aby to nedělala. Nechtěla o tom ani slyšet.“
„Věděla jste o tom a nic jste neudělala?“ nevydržela to Hope.
„Jak jsem řekla, neposlouchala mě. Esther byla čiré zlo,“ Dahlia si povzdechla. „Co byste chtěla slyšet, když už vlastně všechno víte?“
„Ta kletba…,“ Hope polkla, napila se a odložila šálek. „Jak se dá zlomit?“
„Prolomit kletbu je velice složité a já ani nevím jak, nejsem čarodějka,“ odpověděla Dahlia pomalu.
„Velice složité, ano, to chápu, ale není to nemožné,“ zareagovala okamžitě Hope. „Musím to udělat. Neumíte si představit, jak žije. Navíc… se to zhoršuje.“
„Vyslovil nahlas, že vás miluje, je to tak?“ zeptala se Dahlia a upřeně se dívala Hope do očí.
„Ano, je,“ Hope na chvíli sklopila oči. „Chcete říct, že ta slova ovlivnila kletbu?“
„Prohloubila ji. Stalo se z něj divoké zvíře,“ pokývala hlavou, zavřela oči a na chvíli se zamyslela. „Jak moc ho milujete?“ zeptala se, když je otevřela.
„Miluju ho strašně moc,“ odpověděla Hope měkce a zrůžověla pod jejím pohledem. „Jsem připravená udělat cokoli, abych mu pomohla žít zase jako normální člověk.“
„Cítím, že to myslíte vážně.“
„Proto jsem tady, Dahlio. Jestli máte nějakou radu…, pomozte mi, prosím,“ Hope se zlomil hlas. Sklopila na chvíli oči. „Nepamatuje si, co dělá, když je vlk. Koupil klec a nutí mě každý večer před desátou, abych ho v ní zamkla, aby nemohl nikomu ublížit…“ Svíralo se jí hrdlo.
„Už vám ublížil, že?“
Hope přikývla. „Ze začátku byl jako pejsek, nechával se hladit. Spal v domě na dece, chodil za mnou…, ale pak,“ potřásla hlavou, oči jí zvlhly. „Musím něco udělat. Nedokážu snést to pomyšlení, že je celou noc zavřený v kleci. Zvlášť když se ta kletba prohloubila kvůli mně.“
„Nedávejte si to za vinu, Hope, není to vaše chyba. Stalo by se to, i kdyby se zamiloval do kohokoli jiného.“ Dahlia se odmlčela a zavřela oči.
Hope čekala, nechtěla rušit její myšlenky, vypadala, že něco hledá ve své paměti.
Dahlia otevřela oči, přešla ke komodě v rohu místnosti a začala něco hledat v zásuvkách. Hope ji pozorovala a když se k nim Dahlia vracela, v ruce cosi, co nakonec vytáhla z jedné ze zásuvek, říkala si, že musela být zamlada krásná. Přes všechny vrásky měl její obličej měkké rysy a postava zůstala štíhlá. Nedokázala odhadnout, kolik by jí mohlo být let.
Vlastně je pořád krásná.
Navzdory celé situaci se musela v duchu usmát.
„Tak jsem to našla,“ pousmála se Dahlia a naznačila Hope, aby k ní šla. „Tohle je amulet,“ připnula jí na zápěstí široký kožený náramek, protkaný drobnými barevnými kamínky. „Dala mi ho moje sestra na ochranu před Esther. Já už ho nepotřebuju, ale vy…,“ podívala se Hope pevně očí, „… vy potřebujete ochranu před jeho útoky. A navíc…,“ zvedla prst do vzduchu, „… to oslabí divokou vlčí povahu, která se v něm šíří. Mimochodem, jmenuje se Adam, že?“
„Ano,“ Hope přikývla a její znalost na ni udělala dojem. Nikdy dřív se nesetkala s věštkyní, ani nikým podobným. Bylo to zajímavé, dechberoucí. „Děkuju. A co dál? Co mám udělat? Vím, že jste říkala, že je to velmi složité, ale vůbec nemám ponětí, jak postupovat.“
Dahlia ji jemně poplácala po ruce a vedla ji zpátky k sedačce.
„Z toho, co jsem schopna vidět, a bohužel toho není mnoho, potřebujete dvě věci,“ posadila se do křesla a položila ruce na opěradla. „Lásku a trpělivost,“ zvedla ruku, když se Hope nadechovala, aby něco řekla. „Já vím, že to zní jednoduše, ale není,“ odmlčela se na okamžik, než pokračovala. „Esther postavila svou kletbu tak, aby se jí Adam nemohl zbavit.“
Hope visela očima v její tváři a pozorně poslouchala.
„Láska je spouští, která kletbu prohloubí, a současně je jediným způsobem, jak ho zachránit, jak kletbu zlomit. Vysvětlím to,“ Dahlia lehce kývla hlavou, když chtěla Hope opět promluvit. „Ta záchrana vyžaduje velmi silnou osobnost, Hope,“ mluvila klidně a pomalu. „Kletba ho s největší pravděpodobností brzy ovlivní i jako člověka. Je to možné, i když asi ne v takové míře. Pokud vím, neměli jste spolu ještě sex,“ slabě se usmála. „Možná vám to nepřijde v této chvíli důležité a možná si říkáte, že jsem drzá. V tom případě se omlouvám, ale sex by ho ovlivnil nejvíc. Myslím tím milostný akt s někým, koho miluje.“
„To je opravdu složité,“ Hope si prohrábla vlasy, celá červená. „Co tedy vlastně můžu dělat kromě toho, že budu při něm stůj co stůj a nepřestanu ho milovat?“
„Přesně, jak říkáte,“ přikývla Dahlia s vážnou tváří. „Pokud ho opravdu milujete, pouze tehdy, budete-li při něm neochvějně stát bez ohledu na to, co se stane, bude ve vašich silách ho zachránit. A věřte mi, to bude to nejtěžší ze všeho.“
„Váš amulet mi pomůže,“ zašeptala Hope a pohladila náramek na své ruce. Když Dahlia promluvila, zvedla k ní oči.
„Pomůže. Častokrát se ale budete cítit osamělá a bezmocná. Jste na to připravená?“
„Jsem připravená na všechno,“ odpověděla Hope pevně.
„Žádná změna nepřichází přes noc, nějaký čas to potrvá. Nevím přesně, co bude spouští ke zlomení kletby, takže se obávám, že vám víc nepomůžu,“ Dahlia vstala a Hope pochopila, že návštěva je u konce.
Vyprovodila je před dům a podala Hope vizitku. „Zavolejte mi, kdybyste cokoli potřebovala, třeba si jen s někým promluvit,“ vzala její ruce do svých. „Moc ráda jsem vás poznala. Máte krásné jméno, je v něm… a nejen v něm, tolik síly. Chtěla bych se dožít toho, že Adama zachráníte,“ jemně jí stiskla ruce, než je pustila, a pousmála se.
„Děkuju, Dahlio. Já tu kletbu zlomím,“ Hope ji objala, vděčná za její pomoc.
„Věřím vám. Cítím vaši sílu, lásku i odhodlání,“ odtáhla se na délku paží a podívala se jí do očí. „Hodně štěstí, Hope.“ Pustila ji a otočila se k Andymu.
„Jsem ráda, že má Hope tak dobrého přítele. Stojíte jí vždycky po boku,“ potřásla mu rukou a zvedla hlavu, aby se mu podívala do očí. „Opatrujte sebe i svou rodinu.“
„Budu. Rád jsem vás poznal, Dahlio. Díky za pomoc.“ Andy jí s úsměvem stiskl ruku.
Dahlia seděla zase u stolu na verandě, když Andy nastartoval a rozjel se zpátky k letišti.
*
„Tak si myslím, že to byl docela úspěšný výlet,“ podotkl Andy, když odvezl Hope domů.
„Překvapilo mě to. Dahlia je moc příjemná dáma, malinko tajemná tím, co umí, ale je fajn. Očekávala jsem něco mnohem bláznivějšího,“ pousmála se.
„Já taky. Každopádně sis na sebe vzala velké sousto,“ zvážněl. „Musíš být opatrná.“
„Neboj. I když… budu k tobě upřímná, už ho nechci zavírat do té klece.“
„To nezní vůbec opatrně,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Dobře si to rozmysli, než uděláš nějakou hloupost.“
„Dám na sebe pozor, ale tím, že ho budu zavírat, nic nevyřeším. Promyslím to,“ slíbila.
„Kdybys cokoli potřebovala, zavolej.“
„Díky za všechno, Andy. Doufám, že budu mít příležitost ti to oplatit,“ natáhla se k němu a polibila ho na tvář.
„Nemáš zač. Měj se,“ řekl, když vystoupila a počkal, než zašla do domu.
