6. kapitola
Hope vybalila v kuchyni nákup a vytáhla z kabelky mobil. Najednou si uvědomila, že v ní nevidí peněženku. Vysypala obsah kabelky na pult, ale peněženka byla pryč. Musela ji ztratit po cestě domů. Vyběhla do auta, ale nenašla ji ani tam. To je nadělení. Vtom zazvonil telefon.
„Ahoj,“ zvedla ho s povzdechem.
„Ahoj,“ ozval se Adamův hlas. „Jak se máš? Nezníš moc nadšeně.“
„Promiň. Jen jsem byla nakoupit a právě jsem zjistila, že jsem někde ztratila peněženku. V kabelce není a auto už jsem taky prohledala.“
„Ááá, to je nepříjemné. Můžu ti nějak pomoct?“
„Ne, asi ne, ale měla jsem tam řidičák, platební kartu… Budou s tím jen starosti. Musím si to všechno nechat udělat znovu, kartu zablokovat, no, však víš.“
„To mě mrzí. Nechceš půjčit nějakou hotovost?“
„Ne, díky. Něco mám doma. Jsi hodnej,“ usmála se, když slyšela starost v jeho hlase.
„Dobře. Kdybys cokoli potřebovala, zavolej. Můžu ti tedy nabídnout alespoň menší rozptýlení?“
Zasmála se. „To asi můžeš. Jaké?“
„Chtěl jsem tě pozvat zítra na oběd sem ke mně a ukázat ti tu moji divočinu.“
Cítila jeho úsměv, byla ráda, že není smutný. „To zní báječně, Adame, co bude k obědu?“
„Právě jsem naložil nějaké vepřové a chystám se připravit zeleninu na gril. Může být?“
„Může. V kolik mám dorazit?“
„V jednu? Pošlu ti adresu.“
„Bezva, budu tam.“
Když zavěsila, uvědomila si, že se usmívá a že se na zítřek těší. Zvláštní, jak jí jeho hlas zlepšil náladu.
*
Zastavila před domem a ještě zkontrolovala adresu. Dům stál na samém kraji města, ale pořád to bylo Fort Lauderdale, široko daleko žádný jiný. Musí to být tady.
Došla ke dveřím a zazvonila. Čekala několik dlouhých minut a když jí Adam otevřel, oněměla úžasem, který se na sobě snažila nedat znát.
Adam před ní stál jen v boxerkách, bosý, na sobě župan, vlasy rozcuchané, jako by se právě probudil.
„Vzbudila jsem tě?“ zeptala se s mírným pobavením, když našla slova.
„Promiň, zaspal jsem. Pojď dál,“ prohrábl si vlasy a přítáhl si župan k tělu. „Pracoval jsem dlouho do noci, nezlob se. Zatím se tu chovej jako doma, budu hned zpátky.“ Proběhl chodbou a po schodech nahoru.
Hope prošla krásnou prostornou kuchyní a ocitla se v obýváku.
Krásný dům, ale nic nenasvědčuje tomu, že by tady do noci pracoval.
Všude bylo čisto a uklizeno. Když vyšla na prostornou verandu, zatajila dech. Za ní se rozprostírala louka, za kterou byl les, vzduch tady krásně voněl. Došla k dřevěnému zábradlí, položila na ně ruce a na chvíli zavřela oči. Slunce jí hřálo tvář a když otevřela oči, měla nad hlavou oblohu bez mráčku.
„Kdepak jsi, můj chlupatý příteli?“ zeptala se polohlasem, jak si vzpomněla na vlka, kterého už pár dní neviděla.
Otočila se, když zaslechla odkašlání. Adam stál ve dveřích v džínách a bílé košili s vyhrnutými rukávy. V duchu uznala, že mu to fakt sluší.
„No vidíš, už vypadáš líp,“ usmála se.
„Díky,“ rozhodil ruce. „Ještě jednou se omlouvám.“
„To nic, neřeš to. Můžu ti nějak pomoct s obědem?“ nabídla.
„Jestli chceš, ale jsi můj host,“ přešel verandu. „Nejdřív ale rozpálím gril.“
Hope ho pozorovala a musela si přiznat, že se jí Adam líbí. Rozpálil gril a vedl ji do kuchyně. Z lednice vyndal dvě mísy a jednu jí podal.
„Tady je maso, já vezmu zeleninu.“ Odnesli mísy na verandu. „Půjdeme vybrat víno, aspoň ti ukážu vinotéku,“ vrátil se do domu a otevřel dveře naproti schodům. „Pozor, je tady pár schodů,“ varoval ji, když rozsvítil a šel dolů.
Hope šla opatrně za ním, ale přesto poslední schod přehlédla a cítila, že padá, když ji zachytila jeho náruč. Chvěla se leknutím, ale když si uvědomila, že má dlaně na jeho hrudi, odtáhla je, jako by se popálila. Najednou si nebyla jistá, jestli to bylo leknutím, protože jeho paže ji pouštěly jen zvolna a neochotně a ona se přesto chvěla, to objetí bylo příjemné, ač trvalo jen chvíli.
„Je tady chladno,“ nahrál jí, aby jí pomohl z rozpaků.
„Trošku,“ přikývla a snažila se nezčervenat při té malé lži. „Páni, tady je lahví,“ rozhlédla se.
„Tady jsou italská, španělská vína a pár lahví makedonského,“ ukázal nalevo, kde byly lahve vyrovnány od podlahy až po strop. Pak se otočil doprava, kde to vypadalo úplně stejně. „A tohle jsou vína z Francie.“ Nakonec se otočil ke stěně proti schodům. „A tady, to je jenom šampaňské. To si dáme později. Co vybereme k obědu?“
„Upřímně řečeno, ve vínech se vůbec nevyznám,“ pokrčila rameny, vděčná, že úplně přešel její malou nehodu a ještě jí z ní pomohl ven, byl naprosto spontánní. „Nechám volbu na tobě, ale je to impozantní sbírka, to musím uznat.“
„Díky,“ mírně sklonil hlavu jako výraz díků. Otočil se k francouzským vínům a sáhl až do spodní řady. „Bordeaux de Maucaillou 2014, červené,“ ukázal jí láhev. „Je to druhé víno, což zjednodušeně znamená, že je to mladší brácha Maucaillou.“
„Hm, zajímavé je, že je mladší a přitom je tak staré, vždyť je rok 2019,“ zvedla k němu oči od lahve a z jeho pobaveného výrazu usoudila, že měla být zticha. „Plácám nesmysly, že jo?“
„Půjdem nahoru, tam je tepleji. Opatrně,“ šel za ní, kdyby zase náhodou zakopla. Zhasnul a zavřel dveře. „Neplácáš nesmysly, já tě úplně chápu,“ šel do kuchyně pro skleničky.
Hope šla za ním a vzala si je od něj. „Platí pořekladlo, čím starší, tím lepší? Nejspíš ano, když máš dole tolik lahví. To bys je neskladoval.“
„Máš pravdu. Čím je víno starší, tím je lepší. Mám dole i daleko starší vína. Třeba letošní víno bude nejlepší k pití nejdřív za tři roky.“
„Aha,“ sledovala, jak otevírá láhev. Jeho hezké ruce s dlouhými prsty byly opravdu šikovné.
Co to se mnou je? Proč se mu dívám na ruce?
„To muselo být drahé, když je to až z Francie,“ nadhodila a potřásla hlavou, aby se zbavila podivných myšlenek.
„Tohle zrovna patří k levnějším. Tak a je to,“ vyhodil korkovou zátku do koše a zamířil na verandu. „Některá vína jsou dražší, některá levnější. Také záleží na velikosti vinice, čím vzácnější víno, tím dražší. Takový Petrus, to už jde do tísíců dolarů. Taky mám dole jen dvě lahve,“ mrkl na ni a nalil víno do skleniček. „Necháme ho chvíli vydýchat, dekantovat. Když se víno otevře, nemá se pít hned. Bylo dlouho v láhvi, ovlivní to chuť. Jsem moc zvědav, jak ti bude chutnat,“ otevřel gril a položil na něj dva plátky masa a několik kousků zeleniny. „Ne každému chutnají francouzská vína, jsou hodně těžká,“ zavřel gril.
„Ty jsi jak chodící vinařská encyklopedie,“ prohlásila s neskrývaným obdivem v hlase.
„To ne, jen jsem se něco málo naučil. Do opravdového vinaře mám daleko,“ pousmál se.
Hope viděla, že mu udělala radost. Jeho upřímný úsměv a rozzářené oči na ni začínaly proti její vůli působit, cítila jeho přirozený šarm. A tam dole, když ji zachytil – už tušila, že se nechvěla jen leknutím a zimou. Nicméně střežila se dát cokoli najevo.
Adam vzal do ruky sklenici. „Na co si připijeme?“
Hope se na chvíli zamyslela a dívala se na rudou tekutinu ve své sklenici. „Bude to znít možná jako klišé, ale na zdraví a na život,“ přiťukla si s ním. „Život jsme dostali do vínku, je to něco, co bereme jako samozřejmost, snažíme si ho užít, ale když v něm chybí zdraví, tak se těžko žije.“
„Pravdivá slova,“ sklopil oči a napil se.
Hope si všimla, že ho zase ovládlo jeho tajemství.
Že by byl nemocný?
Adam odložil skleničku a šel obrátit maso a zeleninu. Její slova mu pronikla přímo do srdce a připomněla mu jeho trápení. Věděl, že mu nechtěla ublížit a když se k ní obrátil, hodil své starosti rychle zase za hlavu.
Chvíle s ní si chci užít, nebudu ji zatěžovat svými starostmi.
„Chutná?“ všiml si, že se napila. „Za chvíli bude oběd.“
„M-hm, chutná. Je takové opojné, ale cítím to ovoce,“ zasmála se. „Laicky řečeno.“
„Ale ne, řekla jsi to správně. Jsou to tvoje pocity, nemusíš být odborník na to, abys měla svůj názor. Opojné je, však jsem ti říkal, že tahle vína jsou těžká.“
„Kolik má takové víno vlastně alkoholu? Třeba… whisky má určitě víc, aspoň si to myslím,“ napila se znovu, jak jí víno zachutnalo.
„Tohle má 13 %. U vína to nebývá víc,“ otevřel gril a nandával jídlo na talíře. „Whisky může mít i 50 %. Tak, můžeme jíst,“ dal talíře na stůl. „Skočím ještě pro pečivo.“ Zmizel v domě a za chvíli byl zpátky.
„Teda musím říct, že to bylo výborné,“ prohlásila Hope, když dojedli. „Vaříš skvěle.“
„Jsem rád, že ti chutnalo,“ pousmál se. „Hodně jsem pochytil od babičky. Vždycky mi říkala, že nikdy nemůžu vědět, kdy se mi bude hodit cokoli, co se naučím. Měla pravdu.“
„To měla. Co se v mládí naučíš… Ne že bys byl starý,“ krátce se zasmála.
„No, už mám Kristova léta, mladý už moc taky nejsem, ale nestěžuju si,“ posbíral nádobí. „Vyrazíme na procházku?“
„Určitě. Vezmeš foťák? Mohli bychom udělat nějaké obrázky,“ navrhla a pomohla mu odnést nádobí do myčky.
„Dobrý nápad. Ukážu ti ateliér,“ otevřel dveře naproti obýváku. „Omluv ten nepořádek, tady jen pracuju a moc neuklízím. Nic bych nenašel.“
Hope vešla do místnosti, kde bylo pár stolů. Na jednom byl stolní počítač a na ostatních různé fotoaparáty a kamery.
„V pohodě. Páni, tohle všechno potřebuješ?“
„Potřebuju. Záleží na tom, co chci fotit a na jakou vzdálenost,“ vzal do ruky jeden z fotoaparátů. „Tohle bude na procházku akorát.“
Přešli louku a ocitli se v lese. Hope to znovu připomnělo jejího vlčího přítele.
Kde asi je a co dělá?
Po chvíli začaly stromy řídnout a před nimi se rozprostřela louka, kousek dál se ve slunci leskla hladina jezera, na protější straně lemovaná skálami.
„To je krása,“ zastavila se těsně u jezera a dívala se kolem sebe. Připadala si jako v pohádce.
Adam se díval na její profil a udělal pár fotek. Byla nadšená, oči jí zářily, s ústy úžasem pootevřenými vypadala tak nevinně, až dětsky. Byl šťastný jen díky její přítomnosti. Překvapeně sledoval, jak si zula boty, vyhrnula džíny pod kolena a přešla po starém, nerovném, dřevěném mole až na jeho konec, sedla si tam a ponořila nohy do vody. Váhavě se vydal za ní, když na něj zamávala.
„Vůbec není studená,“ zvedla k němu oči, když si k ní sedal.
„Touhle dobou bývá vyhřátá,“ pohladil prsty hladinu vody.
„Je tady nádherně. Naplňuje mě to pohodou a štěstím – sedět jen tak u vody a dívat se na tu krásu kolem.“
Úsměv jí pohrával na rtech a Adam si pomyslel, co by asi řekla, kdyby ji teď políbil.
Na to ani nemysli, drž se zpátky! Víš, že jsi jen kamarád.
Zamračil se a snažil se umlčet ten hlas.
„Ty se mračíš! Proč?“ zeptala se.
Asi si vzpomněl na své trápení.
Když jen uhnul očima, pokračovala. „Adame, já vím, že tě něco trápí. Každý má nějaké starosti. Já nechci vyzvídat, třeba mi to jednou řekneš sám. Pokud by to nějak šlo…, pokud bych ti mohla aspoň trochu pomoct…,“ nevěděla, jak dál.
Jeho oči byly smutné, četla v nich bolest a ještě něco, co nedokázala rozeznat. Pak zašeptal jediné slovo. „Děkuju.“
Srdce se jí sevřelo v hrudi, jak jí ho najednou přišlo líto. Položila ruku na jeho a povzbudivě se usmála. „Není zač.“
„Uděláme si fotku na břehu?“ navrhl. Cítil, jak mu její dotek vlévá do žil energii a touhu žít. Věděl, že dokud je ona s ním, na ničem jiném nezáleží. Pořád je tu naděje. Usmál se při té myšlence.
Vlastně ano, našel jsem Hope, ona JE moje naděje.
„No jasně, musíme využít ten foťák, když ho máš s sebou.“ V tu ránu byla na nohou a běžela zpátky na břeh.
Šel za ní a díval se, jak se obouvá. Najednou ucítil ve vlasech závan větru, i když bylo bezvětří. Zastavil se na břehu a ohlédl se na jezero.
Nechtěla ho rušit, ale když tam tak stál už několik minut, lehce se dotkla jeho ramene. Se rty zvlněnými zasněným úsměvem k ní obrátil hlavu.
„Jsi v pořádku?“
„Jsem. Je mi báječně,“ přikývl a rozhlédl se. „Měl jsem vzít stativ.“ Šel k nejbližšímu stromu, nastavil fotoaparát a zaklínil ho mezi větve tak, aby nespadl.
Rozběhl se k ní. „Nastavil jsem samospoušť. Máme pár sekund.“
Bez váhání ho objala v pase a přitulila se k němu. Položil jí ruku kolem ramen a vychutnával její blízkost. Fotoaparát třikrát cvaknul a Adam ji nerad pustil.
„Měli bychom jít, brzy se bude stmívat,“ sundal přístroj ze stromu, zaclonil si oči a zadíval se na slunce, které se nemilosrdně blížilo na západ.
Hope cítila jeho neklid celou cestu zpátky. S blížícím se večerem se jeho nálada změnila. Když došli do domu, najednou si nebyla jistá, jestli má ještě zůstat, nebo ho nechat samotného.
„Asi bych měla jít,“ vzala do ruky kabelku a podívala se na něj. „To šampaňské si dáme příště.“
„Znamená to, že tě ještě uvidím,“ pousmál se, ale úsměv nedosáhl očí. „Díky za tu naději, … Hope,“ vydechl její jméno jako tenkrát, když se viděli poprvé.
„Není zač,“ zašeptala a pohladila ho po paži.
„Zavolám ti,“ řekl tiše.
Přikývla a chvíli se mu dívala do očí. „Dávej na sebe pozor.“ Otočila se a vyšla z domu.
*
Adam seděl v trávě u jezera, všude bylo ticho. Nad hlavou mu poblikávaly hvězdy na blednoucím nebi, blížilo se svítání.
„Babičko, slyšíš mě… tam na druhé straně?“ zvedl oči k obloze a ucítil stejné pohlazení větru jako odpoledne. „Myslel jsem si to. Víš, potkal jsem dívku, ženu, je jiná než ostatní.“ Zavřel na chvíli oči a pokračoval ve svých myšlenkách. „Nedokážu se od ní držet dál, i když vím, že bych měl, že s ní nemůžu bydlet pod jednou střechou. Když jsem ji poprvé spatřil, uvědomil jsem si, že už takhle nemůžu dál žít. Jsem strašně sám,“ odmlčel se na chvíli, „ale můžu s ní přece trávit nějaký čas a užívat si její přítomnost. Ona je jak duha za deště, když se roztrhají mraky a pustí paprsky slunce, aby mě na chvíli hřály. S ní mám pocit, že pořád mám proč jít dál,“ pozoroval vodní hladinu a vnímal tiché šumění rákosí. „Nabídla mi pomoc, aniž by věděla, co mě trápí. Vycítila, že něco skrývám, ale neptala se co. Jmenuje se Hope, myslím, že ji miluju. Myslíš, že bych měl přijmout její pomocnou ruku? Mně přece stačí jen její přítomnost,“ sklopil na okamžik oči. „Nebo to mám radši skončit a neplést se jí do života?“
Vtom spatřil padající hvězdu, která přistála na hladině jezera. V její záři spatřil svou babičku, ale vůbec nevypadala tak, jak ji znal. Dlouhé šedivé vlasy měla rozpuštěné, na sobě bílou róbu, její zjev připomínal spíše vílu. Stála na vodě a dívala se na něj.
„Jsi volný, Adame,“ promluvila něžně, úsměv na rtech. „Nechci, abys dál trpěl. Víš, jak jsem ti říkávala, že tu pravou tvoje srdce pozná? Ona ti bude určitě schopná pomoct. Neohlížej se zpátky, v hloubi duše dobře víš, že nic z toho, co se stalo, nebyla tvoje vina. Žij, chlapče, žij teď, zasloužíš si to. Máš moje požehnání,“ zamávala mu a spolu s oslnivou září zmizela na nebi stejně, jako se objevila.
Adam zíral na místo, kde ještě před chviličkou stála a nemohl uvěřit tomu, že tu byla.
„Děkuju ti, děkuju za všechno,“ zvolna odtrhl oči od jezera, když si všiml, že se slunce začíná objevovat na obzoru. „Už je čas.“ Srdce mu bušilo v hrudi jak splašené celou cestu přes les až domů.
Po šesté ráno vešel do ložnice a usnul, jakmile se jeho hlava dotkla polštáře.
