Naděje má tvoje jméno 01

Román  Naděje má tvoje jméno  jsem  původně napsala  v angličtině. Námět se  mi líbil natolik,  že jsem ji přepsala (nikoli přeložila) v češtině. Chtěla jsem ji vydat jako svoji druhou knihu, ale ukázalo se, že je moc krátká.
Tak jsem si řekla, že bych vám ji postupně mohla posílat sem. Uvádím první kapitolu a příště pošlu druhou. Dejte mi vědět, jestli vás příběh zajímá a chcete číst dál.

 

1. kapitola

Adam se s trhnutím probudil a podíval se na letušku.

„Promiňte, ale budeme přistávat,“ usmála se omluvně. „Připoutejte se, prosím.“

„Ano, jistě. Nic se nestalo,“ přetřel si dlaní obličej a připoutal se.

*

Před letištěm si vzal taxíka a dal řidiči adresu. Z okna sledoval ubíhající ulice Miami a vzpomínal na dobu před několika lety, kdy tady krátce žil.

Zaplatil a vystoupil před domem svého nejlepšího kamaráda. Zazvonil, ale nebyl si jistý, jak bude po tolika letech přijat.

Dveře se otevřely a když ho Nik spatřil, rozpřáhl náruč ke krátkému chlapskému objetí.

„Adame! Jak je to dlouho, co jsi odjel? Osm let?“

Nik ho odvedl do obýváku a nalil oběma trochu whisky.

„Bezmála devět,“ odpověděl Adam.

„Takže ses vrátil?“ podal mu skleničku a kývl hlavou ke kufrům v hale. „Natrvalo?“

„Dík,“ Adam na okamžik sklopil oči ke skleničce. „Rozhodl jsem se, že se vrátím domů.“

„Do Fort Lauderdale?“ Nik si sedl do křesla naproti Adamovi.

Adam pokýval hlavou. „Už to bude deset let, co… jsem tam nebyl.“

„Za dva týdny,“ potvrdil Nik a dopil whisky. „V půlce května.“ Sevřel rty a oči mu posmutněly.

„Pamatuješ si to,“ pronesl Adam a nebyla to otázka. „Jak žiješ? Máš rodinu?“ pokračoval.

„Ne,“ Nik se ušklíbl, aby skryl emoce, které se v něm se vzpomínkou po letech probudily, a šel si dolít. „A jak bylo na cestách?“ Zase se posadil se sklenkou v ruce.

„Bezvadně, ale musím říct, že už mě to cestování unavuje. Rád bych se usadil, pokud to jen trochu půjde.“

„Zůstaneš tady, nebo se chceš vrátit hned?“

„Musím to tam nejdřív dát do pořádku, v domě dlouho nikdo nebydlel. Taky si tam chci zařídit ateliér.“

„Dům je v takovém stavu, v jakém jsi ho opustil. O to jsem se postaral, domluvili jsme se tak, ne? Jinak zahradní domek je ti k dispozici. Doufal jsem, že se jednou vrátíš,“ pousmál se Nik.

„Děkuju, brácho, jsi skvělej kámoš. Zůstanu,“ Adam dopil whisky a zvedl se. „Půjdu si vybalit.“

„Jen běž. Pokud nemáš nic jiného v plánu, pokecáme při večeři. Objednám něco na osmou,“ mrkl. „Musíš mi všechno vyprávět.“

Adam kývl a uvědomil si, že se po hodně dlouhé době usmál.

*

Nik zastavil na kraji Fort Lauderdale před Adamovým domem. Byla to samota, široko daleko žádné sousedství, jen lesy.

„Půjdeš se mnou?“ Adam otevřel dveře.

Nik po chvilce váhání přikývl, vypnul motor a vystoupil.

Adam odemkl a vešel. Zachvěl se, když na něj dýchly vzpomínky. Rychle prošel kuchyní do obýváku. Všechno bylo opravdu tak, jak to tady před deseti lety zanechal. Vlastně když utekl před vším, co se tenkrát stalo. Všude bylo čisto a uklizeno. Kolem schodů zamířil do babiččina pokoje. Zůstal stát ve dveřích a srdce se mu sevřelo.

„Myslíš, že to tady zvládneš?“ ozval se za ním polohlasem Nik.

„Musím,“ otočil se k němu Adam. „Tady jsem doma, sem patřím.“

„Víš, že kdybys cokoli potřeboval…,“ začal Nik, ale Adam ho přerušil.

„Vím. A děkuju. Jsem rád, že na to nejsem sám.“

„Nemáš vůbec zač,“ mávl rukou Nik. „Tak kde bude ten tvůj ateliér? Máš to promyšlené?“

„Jasně. Ateliér bude tady,“ zavřel dveře a přešel k menší místnosti naproti schodům. „Bude to chtít dokoupit nějaké stoly a výkonný počítač.“

„S tím ti pomůžu. Můžeme začít hned zítra, aby ses mohl nastěhovat co nejdřív. Včera jsem mluvil s tátou, říkal, že ti ze začátku může pomoct s klientelou, pokud budeš chtít zase spolupracovat s jeho studiem.“

„To je skvělý. Budu mu klidně přenechávat zakázky, na které nebudu stačit, a samozřejmě budu jeho studio doporučovat.“

„Fajn. Říkal, že se zítra máme zastavit u něj v práci. Rád by tě taky viděl.“

„Taky ho rád uvidím. Pachatel se vrací na místo činu,“ ušklíbl se Adam.

„Nech toho, nic jsi nespáchal,“ dloubl ho Nik do žeber a zasmál se.

„Víš, že to nevidím tak jednoznačně,“ zavrtěl hlavou Adam, ale taky se trochu zasmál. „Chci zase trochu žít, i když to bude těžké.“

„Ale nebude. Už s tím vším žiješ tak dlouho…, změnilo se něco?“ zvážněl Nik.

Adam jen zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Skoro jsem si zvykl, jestli se na tohle dá zvyknout,“ pokrčil rameny.

Sdílet:

Facebook

Sdílejte článek:

Kategorie blogu

Sociální sítě

Nejnovější články

Blog

Další články

Kategorie blogu

Sociální sítě

Nejnovější články