Příběh „Když láska schází“ jsem dopsala v listopadu 2020. Pokud vám bude jedna postava povědomá, přiznávám bez mučení, že jsem si ji půjčila z jednoho amerického seriálu.
Kapitola 01
Summer projela nočním městem a zaparkovala před domem. Byla skoro půlnoc. Tento týden měla odpolední a i když restaurace zavírá v jedenáct, dřív jak v půl dvanácté se odtamtud většinou nedostane. Ani za rok si na Annapolis nezvykla, nelíbilo se jí tady. Narodila se a vyrostla v Baltimoreu a opustila ho jen kvůli Paulovi.
Potichu vešla do kuchyně a rozsvítila. Z lednice vytáhla láhev vody a napila se. Málem se polila leknutím, když se otočila a spatřila Paula ve dveřích.
„Ahoj, ty ještě nespíš? Vždyť je půlnoc,“ zavřela láhev a postavila ji na kuchyňskou linku.
„Ahoj, ještě jsem musel něco dodělat. Mimoto,“ založil si ruce na prsou, „mám hlad. Nenechala jsi mi tady nic k večeři.“
„To není pravda,“ zamračila se. „Než jsem šla do práce, udělala jsem těstovinový salát. Měla jsem ho k obědu,“ otevřela ledničku.
Salát tam byl, nedotčený.
„No tak, Summer, máš pocit, že jsem koza, abych se po celém dni v práci nacpal zeleninou? Potřebuju pořádnej flák masa,“ zareagoval Paul naštvaně.
„Není to jen zelenina. Jsou tam taky těstoviny a kuřecí maso,“ zabouchla ledničku. „Ani jsi to neochutnal.“
„Neměl jsem na to prostě chuť. Co se rozčiluješ? Buď té lásky a uvař mi pořádnou večeři, hlady nevidím a nemůžu usnout.“
„O půlnoci vařit nebudu. Měl sis něco udělat sám. Jsem celej den na nohou. Jdu spát,“ vzala láhev a prošla kolem něj do ložnice.
„Takže mám jít spát hladovej?! No ty jsi dobrá. Taky jsem byl v práci.“
Summer neodpověděla, zamířila do koupelny a zavřela za sebou.
Vešla do ložnice už v noční košilce. Ani nerozsvítila a vklouzla pod peřinu. Paul se k ní okamžitě obrátil, cítila jeho ruce.
„Nezlob se, ale jsem utahaná. Dobrou noc,“ přitáhla si peřinu až pod bradu.
Paul se rozladěně odtáhl, slyšela jeho naštvané brumlání, že teda holt půjde spát hladový po všech stránkách.
*
Ráno se sotva stačila probrat, když se na ni vrhl.
„Paule, co to děláš? Kolik je hodin?“
„Bude šest, musím jít,“ odpověděl spokojeně, když se s ní skulil. „Vždyť můžeš ještě spát.“
„To můžu. Stejně jsem z toho nic neměla,“ otočila se na bok.
„Dneska je ten firemní večírek, tak přijď dřív. V osm tam máme být,“ poznamenal, když se oblékal.
„Jaký večírek?“ posadila se, dokonale probuzená. „Proč jsi mi to neřekl dřív? Víš, že mám celej tejden odpolední!“
„Tak si prohoď směnu, co já vím. Už musím jít,“ sklonil se k ní, letmo ji políbil a odešel.
Summer si lehla, ale věděla, že už neusne. V poslední době to bylo s Paulem k nevydržení. Vzpomněla si na ty krásné chvilky, které spolu prožili, ale moc to nepomáhalo. Zavřela oči a bylo jí smutno. Přece jen na pár hodin usnula.
Probudila se v devět a vstala. Uvařila si kávu a přemýšlela, co má udělat. Nejradši by to nechala plavat a šla do práce. Nakonec zavolala šéfovi, že jí není dobře, že asi něco špatného snědla, ale že zítra určitě dorazí. Styděla se za tu lež, ale šéf ji měl zavedenou jako jednu z nejschopnějších číšnic, která nikdy nebyla nemocná a často brala směny za kolegyně, které zrovna potřebovaly volno, takže i když z toho neměl radost, nezlobil se. Ještě že ten večírek bude na druhém konci města, kde Paul pracoval, a jen pro zaměstnance a jejich rodiny. V duchu se šéfovi omlouvala.
Připravila si lehký oběd, vzala si knížku a uvelebila se s hrnkem kávy v obýváku. Po chvíli jí došlo, že za celý rok neměla volno, neměla takový klid. Odložila knížku a chvíli hledala své oblíbené CD. Pustila muziku a v půlce první písničky ji zesílila. Začala si prozpěvovat a při další skladbě už tančila po místnosti. Cítila se šťastně a volně, zapomněla na celý svět, nechala se unášet vlnami hudby.
Když všechno najednou ztichlo, úplně se lekla. Rozhlédla se a spatřila Paula. Stál u přehrávače a nesouhlasně si ji prohlížel.
„Co je?“ zeptala se a dala si ruce v bok. „Co si to dovoluješ?“
„Dovoluju si vypnout ten kravál,“ odpověděl klidně a zamířil do kuchyně. „Co bude k večeři?“
„Nic. Myslela jsem, že jdeme na ten večírek,“ odpověděla a vzteky v ní bublalo. „Proto jsi přišel tak brzo?“ Sedla si do křesla a vzala si knížku.
„Jak nic?“ vrátil se do obýváku. „Ráno jsem ti říkal, že tam máme být v osm, pokud si dobře pamatuju. Já večeřím v šest.“
„Jak myslíš,“ pokrčila rameny, aniž by vzhlédla.
„Tak se snad zvedneš a půjdeš něco uvařit, ne?“ zvýšil hlas a zůstal nad ní stát.
„Zapomněl jsi kouzelné slovíčko, Paule,“ vzhlédla.
„Cože?“ naklonil se a dal si dlaň k uchu. „Mám tě snad prosit o takovou samozřejmost, jako je večeře?“ zamračil se.
Summer se na něj dívala a hlavou jí proběhly vzpomínky na to, jak k ní býval něžný, šeptal jí slůvka lásky a byl šťastný, že je s ní.
Co se to s námi stalo? Už toho mám dost.
Pomalu odložila knížku a vstala.
V očích se mu usadil spokojený výraz, když ji sledoval vycházet z obýváku. Ten ale rychle zmizel, když nedošla do kuchyně a zmizela v ložnici. Vztekle rozrazil dveře a už se nadechoval, zůstal však zkoprněle stát. Summer si balila věci do kufru a ani se na něj nepodívala.
„Summer, lásko, co to děláš?“ zeptal se přiškrceně. „Já jsem to tak nemyslel. Nechtěl jsem na tebe křičet.“
„Ale myslel,“ přihodila spodní prádlo do kufru a zkontrolovala zásuvku, jestli tam něco nezapomněla.
„Kam chceš jít?“ šel k ní a chtěl ji pohladit po ruce. Ucukla.
„Kamkoli, kde nebudu jen kuchařka, uklízečka a zábava do postele,“ odpověděla mu klidně.
„To přece nejsi, já tě miluju,“ zašeptal a otočil ji k sobě od skříně, ze které vyndávala své věci.
„To už dávno není pravda, Paule,“ zavrtěla hlavou, vymanila se mu a zavřela kufr. „Ty miluješ jen svou práci, dobré jídlo a sex.“
„Neříkám, že ne, ale miluju i tebe,“ rozhodil rukama, překvapený jejími slovy.
„Pak to nedáváš najevo,“ pokrčila rameny, vzala kufr a odnesla ho do předsíně. „Přijdeš z práce, najíš se a zavřeš se v pracovně. Já tě zajímám, jen když máš hlad,“ vklouzla do bot a vzala si z věšáku bundu. „A jestli říkáš sex tomu, co obvykle proběhne stejně jako dnes ráno, pak se strašně pleteš.“ Oblékla si bundu, vzala si kabelku a ujistila se, že jsou v ní klíče od auta.
„Summer, tolik jsme toho spolu prožili, zapomněla jsi?“ začal prosebně.
„Právě že nezapomněla. Jenže ty doby jsou pryč a já už takhle nechci žít, Paule,“ zavrtěla hlavou, popadla kufr a s rukou na klice se ohlédla. „Milovala jsem tě tolik, že jsem za sebou spálila mosty. Věř mi, že jsem se snažila… Budu k tobě upřímná. Posledních pár měsíců s tebou pro mě bylo peklo a jedině těm vzpomínkám vděčíš za to, že odcházím až teď.“
Vyšla ze dveří. Paul se za ní díval a všechno se v něm svíralo.
Ona opravdu odchází.
„Summer, počkej,“ vyběhl k výtahu. „A co ten večírek dneska? Nemůžu tam jít sám.“
Otočila se k němu a trpce se usmála. „To je tvoje jediná starost?“ pokrčila rameny. „Budeš muset. Nebo si někoho najdi. Určitě některá naletí tvému neodolatelnému šarmu jako já.“
Dveře výtahu se otevřely a Summer do něj nastoupila. Dívala se na něj a potlačovala slzy.
Tu radost mu neudělám.
Výtah se zavíral zrovna jako jedna kapitola jejího života. Paul tam stál, neschopen slova a se zavírajícími se dveřmi z něj viděla méně a méně, až úplně zmizel.
Vyšla z domu a říkala si, jestli neudělala chybu, jestli se nerozhodla moc ukvapeně. Když však zvedla hlavu, spatřila modrou oblohu, nadechla se a cítila se najednou naprosto svobodně, věděla, že udělala dobře a že už se za žádnou cenu nechce vrátit.
Hodila kufr na zadní sedačku, sedla si za volant a rozjela se. Po chvíli si uvědomila, že vůbec neví, kam pojede. Tady v Annapolis nikoho nezná a za někým z práce teď jet nemůže. Zastavila na červené a zhluboka se nadechla.
Když se znovu rozjela, na další křižovatce zabočila doleva a zamířila na dálnici směr Baltimore.
*
V půl sedmé večer zastavila před domem své kamarádky ze střední. Vystoupila a kufr nechala v autě. Zazvonila a doufala, že bude doma.
Dveře se otevřely. „Ahoj Rachel, neruším?“
„Páni! Summer!“ Rachel se rozzářila. „Tome! Tomu neuvěříš!“ zavolala přes rameno a ustoupila stranou. „Pojď dál!“
„No to jsou k nám hosti!“ Tom se objevil vedle Rachel. „Rád tě vidím,“ objal Summer.
„Taky vás oba ráda vidím,“ pousmála se.
„Povídej, jak žiješ?“ Rachel postavila na stůl v obýváku tác s kávou. „Přijela jsi na víkend?“
„Díky,“ Summer si vzala hrnek s kávou. „Nevím, kde začít,“ pokrčila rameny.
„Něco se stalo, viď?“ zadíval se na ni Tom.
Summer jen přikývla a podívala se na Rachel.
„Odešla jsem od Paula,“ řekla tiše.
„Vážně? Takže se vracíš do Baltimoreu?“ zeptal se Tom. „Vždyť to byla taková láska…“
„Byla. Jenže už se to nedalo vydržet,“ pokrčila rameny. „Chtěla bych se vrátit.“
„Bylo to tak zlý?“ zavrtěla hlavou Rachel.
„V poslední době se změnil. Nebo jsem předtím neviděla jeho pravé já. Připadala jsem si jako služka. Už si mě vůbec nevšímal a když, tak se ke mně choval jako ke svému majetku. Nechci takhle žít,“ potřásla hlavou.
„To chápu. Poslyš, máš vůbec kam jít?“ zeptala se Rachel starostlivě.
„Nemám. Můžu přespat v autě, stejně musím zítra zpátky. Mám v Annapolis práci, nemůžu odejít ze dne na den.“
„Nebudeš spát přece v autě. Máme pokoj pro hosty, můžeš zůstat tady,“ prohlásil rozhodně Tom a podíval se na Rachel.
„Přesně tak,“přikývla. „Nemyslela sis, že tě vyhodíme?“
„Nevěděla jsem, za kým jiným jít, ale nechci vám narušovat soukromí. Jste hodní,“ Summer se napila a odložila hrnek. „Chci si najít co nejdřív vlastní bydlení. Neměla jsem ten domek pouštět,“ povzdechla si.
„To jsi neměla,“ pokývala hlavou Rachel. „Než si něco najdeš, zůstaneš u nás. Máš s sebou nějaké věci?“
„Mám v autě kufr,“ prohrábla si vlasy. „Má ještě Damon tu restauraci?“
„Jasně, Salvatore funguje pořád. Chceš se tam vrátit?“ odtušil Tom.
„To nezáleží na mně. Musím se nejdřív domluvit se šéfem v Annapolis, kdy mě pustí,“ schovala na chvíli obličej v dlaních. „Život se mi převrátil naruby během několika minut.“
„To ti věřím. Musí to být těžký, když se ti všechno takhle sesype pod rukama. Je mi to líto, Summer, vypadali jste jako skvělej pár, když jsi s ním před rokem odjížděla.“ Rachel se podívala na Toma a bylo jí z toho všelijak. Tom ji objal a pohladil po rameni.
„Nechceš se zastavit za Damonem hned?“ podíval se na Summer. „Můžeme tam po večeři zajet. Aspoň přijdeš na jiné myšlenky.“
„Já půjdu dát jídlo na stůl, Tom ti zatím ukáže tvůj pokoj,“ navrhla Rachel.
„Tak jo. Moc vám oběma děkuju. Slibuju, že tady nezůstanu dlouho,“ Summer se zvedla. „Dojdu si do auta pro ten kufr.“
„Pomůžu ti.“ Tom šel za ní a Rachel se vzdálila do kuchyně.
*
Jakmile se usadili v rohu u okna, přišla k nim číšnice. Tom objednal pití, ale ona zůstala stát u stolu.
„Summer? Jsi to ty?“
Summer zvedla hlavu a usmála se, když ji poznala.
„Ahoj Lucy, jsem to já.“
„Moc ráda tě vidím. Jak se máš? Jsi zpátky?“
„Dalo by se to tak říct,“ pokrčila rameny. „A co ty? Všechno v pohodě?“
„Jo, všechno při starém. Ví o tobě Damon?“
„Neví. Je na baru? Zajdu za ním,“ dodala, když Lucy přikývla.
„Řeknu mu, že jsi tady. Musím běžet.“
„Díky.“
Za chvíli byla Lucy zpátky a přinesla jim pití. „Můžeš za ním zajít, udělá si čas,“ naklonila se k Summer a mrkla na ni.
Když se Lucy vzdálila, Summer se napila a všimla si, že se na ni Rachel dívá.
„Jen běž, budeme ti držet palce,“ pousmála se.
„Tak jo,“ Summer vstala. Procházela restaurací a vracely se jí vzpomínky na dobu, kdy tu pracovala. Bylo to jako vrátit se domů. Došla k baru a hned zachytila pohled pronikavě modrých očí. Damon na ni kývl, otočil se ke kolegovi, kterého neznala, a zamířil k ní.
„Pachatel se vrací na místo činu,“ usmál se koutkem úst. „Ahoj Summer, rád tě vidím,“ bez váhání ji objal.
„Ahoj. Jak jde život?“ zeptala se, když ji pustil.
„U mě pořád stejně dobře,“ pokrčil rameny. „Jak u tebe? Dlouho jsem tě neviděl.“
„To ráda slyším,“ pousmála se. „Co se mě týče, není to zrovna nejrůžovější,“ uhnula na okamžik pohledem. „Nebudu ti lhát, vracím se domů. Skončilo to. Klidně můžeš říct, já jsem ti to říkal.“
Damon zavrtěl hlavou. „Proč bych to říkal? Mrzí mě, že to nevyšlo,“ opřel se o bar. „Máš práci?“
„Jsem pořád zaměstnaná v Annapolis, ale nechci tam dojíždět každej den. Musím si najít něco tady. Nikdy jsem to město neměla ráda, byla jsem tam jen kvůli… němu,“ zamračila se, nedokázala Paulovo jméno ani vyslovit.
„Poslyš, Summer, nechtěla by ses vrátit sem k nám, do Salvatore?“ navrhl. „Mám tady pár šikovných lidí a samozřejmě Lucy, ale nedávno odešla Peggy. Přijal jsem sice číšníka,“ ukázal někam do prostoru, „ale je to takovej lempl, navíc se za dva týdny nijak neosvědčil.“
„Ty bys mě vzal zpátky?“ zeptala se překvapeně, nečekala, že to půjde tak hladce.
„Tebe? Vždycky,“ zahýbal obočím. „Znám tě dlouho a vím, že se na tebe můžu spolehnout. Pokud mi teda zase neutečeš s dalším šamstrem.“
„Podruhé stejnou chybu neudělám, to ti můžu slíbit. Musím nejdřív zjistit, kdy mě pustí. Nenechám je ve štychu, to ti říkám rovnou.“
„To je jasný. Než budeš moct nastoupit, tak to s tím chlapem ještě vydržím. Stáhnu všechny inzeráty. Můžu s tebou stoprocentně počítat?“ ujišťoval se.
„Určitě, Damone. Fakt si vážím té druhé šance. Jsem ráda, že vás všechny mám,“ kývla ke stolu, kde na ni čekala Rachel s Tomem.
„Každý se v životě párkrát spálí. Navíc… chybama se člověk učí. Jedním průšvihem život nekončí, i když to bolí,“ díval se na ni a cítil její dojetí. „Budu hodně hnusnej, když řeknu, že jsem rád, že jsi nakonec zpátky?“
„Ale ne,“ zasmála se a otřela si oči, do kterých se jí draly slzy. „Máš přece pravdu. Už to víckrát neudělám.“
Damon mě vždycky dokáže rozesmát.
„Pojď sem,“ vzal ji kolem ramen. „Dáme si teď spolu panáka, jo? Jako za starých časů,“ otočil se ke kolegovi za barem. „Ricku, přihraj nám sem dvakrát bourbon, prosím tě.“
Rick přikývl, nalil dva panáky a postavil je před ně. Usmál se na Summer a podíval se tázavě na Damona.
„To je Summer, Summer, to je Rick. Nastoupil asi týden poté, co jsi odešla,“ obrátil se k Rickovi. „Summer se k nám v nejbližší době vrátí na post číšnice. Myslím, že jsem ti o ní vyprávěl.“
„Já jsem si říkal, jestli je to shoda jmen. Moc mě těší, Summer,“ mírně sklonil hlavu.
„Taky mě těší,“ Summer mu podala ruku a on ji pevně stiskl.
„Budu se těšit na spolupráci. Musím se vrátit. Tak se zatím měj,“ Rick zvedl ruku na pozdrav a šel pracovat.
„Tak na tvůj návrat,“ Damon pozvedl skleničku. „A jestli můžu radit, na všechno ošklivý zapomeň. Zase bude líp.“
Summer se chvíli dívala na zlatavou tekutinu a zvedla k němu oči. „Dostanu se z toho, určitě bude líp. Tak na lepší život,“ pozvedla skleničku.
