Epilog – Naděje má tvoje jméno
Na Eiffelově věži strávili několik hodin. Hope fascinoval dechberoucí výhled na Paříž, udělala si spoustu fotek do mobilu a Adam fotil jedním ze svých fotoaparátů, který s sebou vzal. Pořídil i několik snímků Hope a těšil se, až jí je ukáže. Fotil ji rád, i když doma v počítači na ploše měl pořád fotku, kterou pořídíl před několika měsíci u jezera.
Celý týden cestovali po Francii, Adam jí chtěl ukázat jednotlivé domy vinařství, tedy chateau, a jejich vinice, ze kterých si domů navozil vína. Včera strávili den v Champagni, kde si dokonce mohli na jedné vinici zkusit sklidit pár hroznů. Poslední den jejich pobytu v zemi byl vyhrazen Paříži.
Když si dali večeři v restauraci na věži, vypravili se na most Pont d’léna vedle Eiffelovy věže. I když byl konec září, bylo dnes docela teplo.
Zastavili se uprostřed mostu. Hope se naklonila přes zábradlí a chvíli sledovala líný proud Seiny. Byla okouzlena krásou Paříže. Světla na mostě zářila a odrážela se na hladině řeky. Rozhlédla se a usmála se, když si uvědomila, že nejen světla na mostě, ale všechna světla podél řeky se v ní odráží.
„To je taková krása,“ podívala se na Adama. „Paříž je nádherná.“
„Je,“ vzal ji kolem ramen a políbil ji do vlasů. „A ty jsi tou nejkrásnější ozdobou celého města.“
„Přeháníš…, ale díky,“ řekla tiše a položila mu hlavu na rameno.
„Není zač. Je to pravda, alespoň pro mě,“ odmlčel se na moment. „Něco pro tebe mám.“
Zvedla hlavu a otočila se k němu.
„Opravdu? Nestačí, že jsem dostala tuhle nádhernou dovolenou? Nikdy předtím jsem v Evropě nebyla,“ pousmála se. „Už mi nemusíš dávat nic. Mám přece tebe. Co víc bych si mohla přát?“
„Máš pravdu. Máš mě a já mám tebe,“ pohladil ji po tváři. „Přesto…,“ vytáhl z kapsy malou krabičku a poklekl před ní. „Vezmeš si mě, Hope Reedová?“ otevřel krabičku.
Podívala se mu do očí a zadržela dech.
„Adame…,“ vydechla a s úžasem se dívala na zlatý prsten s bílým diamantem. „Je překrásný.“ Pak si uvědomila, že on pořád čeká vkleče na její odpověď. „Promiň, samozřejmě, že vezmu. Už vstaň.“
Adam se zvedl, vzal prsten a navlékl jí ho. Usmál se, když se jejich oči střetly. Její obličej zářil. Hope mu položila ruku na tvář.
„Děkuju. Bude mi ctí stát se paní Tinnerovou,“ políbila ho. „Víš, taky pro tebe něco mám. Chtěla jsem ti to ukázat až doma, ale teď je ta správná chvíle,“ chvíli lovila v kabelce, pak vytáhla malou bílou obálku a podala mu ji. „Doufám, že to pro tebe bude tak potěšující překvapení, jako bylo to tvé pro mě,“ zašeptala.
Adam to neočekával, byl překvapen a dychtivě otevřel obálku. Jeho oči těkaly od její tváře k obrázku z ultrazvuku, který byl v obálce.
„Chceš říct…, znamená to…,“ najednou se mu nedostávalo slov.
„Ano. Budeš tatínkem, Adame,“ řekla měkce. „Vím, že jsme to neplánovali.“ Sklopila oči.
„Hope, to je úžasné,“ vydechl a na jeho rtech se objevil úsměv.
„Fakt? Takže ti to nevadí?“ podívala se na něj, slzy se jí nahrnuly do očí. „Vím, že je to všechno trochu moc rychlé…“
„Vůbec mi to nevadí, naopak,“ přitáhl si ji k sobě a hladil ji po vlasech. „Říkáš rychlé. Víš, ztratil jsem čekáním na tohle všechno deset let a netušil jsem, že se toho dočkám. Mám ženu, kterou miluju nade všechno a ona miluje mě. Těším se na to maličké, na tu chvíli, až ho nebo ji budu držet v náruči,“ schoval na chvíli obličej v jejích vlasech, aby skryl dojetí. „Kdy?“ zeptal se, když k němu zvedla hlavu.
„Na začátku května. Rok poté, co jsem začala mít sny o vlčích očích, které mě za sebou lákaly do lesa,“ políbila ho na bradu. „Taťko…“
„Neuvěřitelné,“ polkl. „Rok poté, co jsem se vrátil domů. Miluju tě,“ věnoval jí zářivý úsměv. „Jsem tak rád, že tě mám. Strašně moc si vážím všeho, co jsi mi kdy dala.“
„Tolik tě miluju, Adame,“ vzala mu hlavu do dlaní a dlouze ho políbila. Věděla, že ji zbožňuje a cítila to stejně. „Jsem s tebou šťastná.“
Jakmile se vrátili do hotelového pokoje, dokázal jí, jak moc ji miluje a ona se mu odevzdala s veškerou láskou a touhou, jako každou noc.
