Kapitola 14
Evelyn dočesávala poslední zákaznici a poočku sledovala Hope, jak uklízí před zavřením. Už několik dní si říkala, že její kamarádka není ve své kůži. Na veškeré narážky ovšem reagovala zvesela a nutila se do úsměvu. Jenže Evelyn neoklamala.
Vyprovodila zákaznici, ale nechala dveře otevřené, protože bylo horko. Bylo půl šesté, nikdo další nebyl objednán a Hope seděla u stolečku pro zákazníky a prohlížela si časopis.
„Něco zajímavého?“ zeptala se a přisedla si k ní.
„Ani ne,“ zavrtěla hlavou Hope a odložila časopis. „Tak půjdeme? Uklizeno už mám.“
„Poslyš, Hope, už nějakou dobu tě pozoruju… Tohle nejsi ty,“ začala Evelyn. „A nesnaž se mě obalamutit, na to tě znám už pěknou řádku let. Co se děje?“
Mezitím Adam skončil svou dnešní práci ve městě a rozhodl se, že Hope vyzvedne. Ve chvíli, kdy stanul před otevřenými dveřmi salónu, zaslechl její hlas.
„To nic, to je jen takové přechodné období,“ usmála se Hope. „To přejde. Budu v pohodě. Nechci o tom mluvit.“
„To jsem si všimla. Co tím myslíš, jaké přechodné období? Vypadáš smutně a unaveně. Pohádali jste se s Adamem?“
„To ne. Je to mnohem horší,“ prohrábla si vlasy a odhodila masku veselí. „Ztratila jsem jeho důvěru, zklamala jsem ho. Vlastně jsem ho zradila, Eve.“
„Zradila? Ty? Tomu nemůžu uvěřit,“ Evelyn na ni hleděla nedůvěřivě.
„Neměla jsem tobě, ani Andymu prozradit jeho tajemství. Neměla jsem jezdit do New Orleans za jeho zády,“ zašeptala. „To je všechno, co ti můžu řict. Byla jsem hrozně pitomá.“
Evelyn na ni chvíli zírala, než popadla dech. „Takhle se cítí? Zrazený? Po tom všem, co pro něj děláš?“
„Jo, cítí,“ přikýva Hope. „A má pravdu. Nic s tím nenadělám. Bohužel to nejde vrátít zpátky,“ povzdechla si. „Myslím, že mě už nemiluje. Nemůže mi věřit. Cítím se hrozně.“
„To mě mrzí, mělo mě to napadnout. Co budeš dělat?“
„To přece vůbec není tvoje chyba. Především to mělo napadnout mě, než jsem začala být tak hloupě sdílná,“ zaťukala si Hope na čelo. „Měla jsem být zticha,“ potřásla hlavou. „Co budu dělat? V tom mám jasno, musím ho zachránit. Pak mu dám volnost. Když už nebude mít žádné tajemství, může si najít ženu, kterou bude milovat a která bude milovat jeho, bez jakékoli zrady.“
„Hope!“ řekla káravě Evelyn. „Copak ty ho nemiluješ?“
Hope k ní zvedla oči. „Jako nikoho na světě. A proto to musím udělat,“ vstala. „Měla bych už jít,“ vzala si kabelku a šla ke dveřím. Zůstala zkoprněle stát, když před nimi spatřila Adama.
„Ahoj, už je zavřeno, nebo ještě můžu dál?“ zeptal se a díval se na ni.
Polkla.
Kolik toho slyšel?
„Ahoj Adame, myslím, že už bych měla jít,“ Evelyn se zvedla, když vešel. „Tak zítra,“ mezi dveřmi na ni vrhla významný pohled.
Hope jí zamávala. „Už můžeme jít taky, mám uklizeno.“
„Počkej chvíli,“ zavřel dveře.
Přišel se rozloučit, už mě dál nechce vídat.
Ta myšlenka jí prolétla hlavou a srdce jí sevřel ledový krunýř.
„Chtěl jsem tě poprosit, jestli bys mi trochu upravila vousy. Už mi lezou do pusy,“ pousmál se. „Já vím, že už máš padla. Navíc nevím, jestli to tady vůbec děláte,“ pokrčil rameny.
Hope se rozesmála a měla pocit, že musel slyšet tu ránu, jak jí spadl kámen ze srdce.
„Posaď se,“ ukázala na křeslo před zrcadlem a dala přes něj přehoz. „To víš, že děláme. A i kdyby ne, naučila jsem se to už dávno, když jsem upravovala vousy tátovi.“
„A nevadí, že už máš uklizeno?“ zvedl k ní oči, pozoroval ji při práci a když zavřel oči, vnímal její vůni.
„Nevadí. Pak už jen zametu.“
Jemným dotykem mu natočila hlavu, aby mohla upravit i druhou tvář. Bylo tak příjemné se ho po takové době zase dotknout.
„Pomůžu ti,“ otevřel oči a vzhlédl.
„Tak jo,“ usmála se. „Teď chvíli nemluv.“
Pustila se do úpravy vousů na bradě a pod nosem. Přimhouřil oči tak, aby na ni viděl, i jemu byly její doteky příjemné. Bylo to jako vrátit se domů. Uvědomil si, že už se na ni nedokáže dlouho zlobit. Jako by její ruce léčily tu ránu v hrudi.
Hope se chvěla, když skončila a dovolila si položit dlaně na jeho tváře.
„Tak hotovo. Může to tak být, pane Tinnere?“
Otevřel oči a podíval se na svůj obraz v zrcadle.
Kdybych byl teď vlk, asi bych tiše mručel blahem.
V duchu se té myšlence usmál a úsměv se objevil i v jeho očích, když se na ni v zrcadle podíval.
„Je to perfektní, slečno Reedová.“
Začervenala se pod jeho pohledem a nerada ruce stáhla. Zdály se jí ty plamínky v jeho očích?
Vyšli ven a Hope zamkla salón. Rozhodla se nechat auto na parkovišti a jet domů s ním.
*
Zavřela za ním dveře klece, ale nechala je odemčené tak, jak to dělala poslední tři týdny. Zatím se jí vždycky podařilo udržet vlka klidného a pod kontrolou.
Jednou za týden se jezdila vyspat domů, aby dobila baterky a načepala energii, ale jinak trávila veškerý volný čas s Adamem. Jejich vztah se zlepšil od té doby, co pro ni přijel do salónu, i když nebyl tak citový jako dřív a jejich vzájemné doteky byly minimální. Hope se soustředila na svou záchrannou misi, to pro ni bylo nejdůležitější, a svoji lásku nechala hořet hluboko v srdci.
Když se po desáté vrátila ke kleci, opatrně pootevřela dveře a dívala se vlkovi do očí. Šla si sednout na schody, aby mu nechala volný prostor. Pomalu vyšel a krok za krokem se k ní blížil. Natáhla k němu ruku s otevřenou dlaní.
„Jak se dneska cítíš, příteli?“ usmála se a pokusila se ho dotknout, když se zastavil přímo u ní. Téměř cítila pod rukou jeho srst, ale při posledním slovu najednou ucuknul. „Copak se stalo?“ Couvl a zavrčel. „To jsem já, Adame, nechoď pryč, prosím tě,“ zaprosila tiše, ale on odvrátil zrak a otočil se. „Adame, vrať se,“ vstala a dívala se, jak peláší do lesa, až jí zmizel z dohledu. „Ale ne, co se děje?“
Sešla se schodů a pomalu se vydala přes louku. Mezi stromy spatřila svítit jeho oči a zastavila se uprostřed. Připomnělo jí to dobu, kdy ho ještě neznala.
Chtěla se vrátit na verandu, měla na paměti, že už se nechová jako milý psík. Před schody se ohlédla, otočila se a zůstala stát, když viděla, že běží přímo k ní. Jakmile se jeho přední tlapy dotkly její hrudi, spadla na záda a uhodila se do hlavy tak, že se jí zatmělo před očima. Slyšela jeho vrčení, než se jí jeho tesáky zabořily do levého předloktí. Necítila bolest, ani strach o sebe, bála se jen o něj. Zabořila prsty zdravé ruky do srsti na jeho hlavě.
„Adame, prosím tě, nedělej to…, budeš si to do smrti vyčítat. Já tě miluju a budu tě milovat až do konce,“ dívala se mu do očí a svírala jeho srst, jakoby se potřebovala něčeho držet.
Najednou oblohu rozčísl obrovský blesk a ozářil celou louku.
„Nenechávej mě samotnou, Adame…,“ zašeptala a její hlas se ztrácel. Pocítila silnou slabost v celém těle a v ten moment všechno kolem ní upadlo do tmy.
*
Adam pomalu otevřel oči a zjistil, že má obličej zabořený v trávě. Chvěl se zimou, tak se zvedl a zmocnila se ho lehká závrať. Přetřel si dlaní obličej, zatřepal hlavou, aby setřásl tu podivnou slabost. Rozhlédl se a pohled mu padl na bezvládné tělo Hope, ležící na schodech verandy. Rozběhl se k ní. Byla bledá, oči zavřené, kolem spousta krve prýštící z rány na levé ruce. Běžel do koupelny, vytáhl ze skříňky čistý ručník a spěchal zpátky k ní. Teprve když jí ovázal ránu, uvědomil si, že je nahý. V kleci se rychle oblékl, opatrně ji vzal do náruče a rychle ji nesl k autu.
*
Hope zamrkala, všechno kolem bylo rozmazané. Bolela ji hlava, cítila se těžká a unavená. Z mlhy se vynořil něčí obličej a ona si vzpomněla, co se stalo.
„Adame?“ zašeptala.
„Ahoj Hope, to jsem já, Andy. Pamatuješ si na mě?“ Konečně se jí zaostřil zrak a uviděla jeho tvář.
„Ahoj, pamatuju. Kde je Adam? Je v pořádku?“ snažila se zvednout, ale jemně ji zatlačil zpátky.
„Zůstaň ležet, prosím tě. Adam je v pořádku, je u doktora v kanceláři,“ povzbudivě se usmál.
„To je dobře. Točí se mi hlava,“ zavřela na chvíli oči. „Proč ses mě ptal, jestli si na tebe pamatuju?“
„Jen jsem se chtěl ujistit, jak moc je to s tebou vážné,“ mrkl na ni. V tu chvíli vešel Adam. „Probrala se,“ otočil se k němu Andy a vstal. „Musím už jít. Bude to dobré,“ podíval se na Hope. „Dej mi vědět, až tě pustí. Zastavím se.“ Přikývla a Andy odešel.
Adam si přitáhl blíž k posteli židli, na které seděl předtím Andy, a vzal její ruku do dlaní.
„Ahoj, lásko, moc mě mrzí, co se stalo. Jak ti je?“ Očima visel v její tváři.
„Ahoj. Jsem unavená, ale… šťastná, že jsi v pořádku,“ usmála se. „Kdy mě pustí? Chtěla bych jít domů.“
„Mluvil jsem s doktorem. Máš otřes mozku, chce ještě udělat pár testů. Ráno tě odvezu domů, když bude všechno v pořádku,“ malinko se usmál. „Víš, Hope…,“ zarazil se, nevěděl, jak dál. Pohlédla na jejich spojené ruce a zvedla k němu oči. „No…, tvoje ruka…, máš tam několik stehů.“ Zvedla ji, zjistila, že ji má ovázanou, a zase ji položila na postel. „Ta rána byla hluboká, nějakou dobu potrvá, než se to zahojí. Strašně se stydím,“ sklopil na okamžik oči.
Vtom do pokoje vešel lékař. „Ahoj Hope, jsi vzhůru, to rád vidím,“ zastavil se v nohách postele.
„Ahoj Dane,“ usmála se, když ho poznala. „To mám ale kliku, že máš dneska službu. Adame,“ obrátila se k němu, „to je Dan Blader, manžel Evelyn. Je vynikající chirurg.“
„Už jsme se seznámili,“ odpověděl Adam. „Mluvili jsme spolu v jeho kanceláři.“
„Jak se cítíš Hope?“ zeptal se.
„Nic moc, ale určitě by to mohlo být horší,“ pokrčila rameny. „Máš pro mě dobré, nebo špatné zprávy?“
„Testy jsou v pořádku, ráno můžeš jít domů. Utrpěla jsi lehčí otřes mozku, takže doporučuju zvýšenou opatrnost a klidový režim. Ne, že půjdeš v pondělí do práce,“ nabádal ji. „Co se týče té rány na levém předloktí, byla poměrně hluboká. Máš deset vnitřních a osm vnějších stehů, ale šlachy nebyly zasaženy, takže můžeš hýbat rukou jako dřív,“ informoval ji a pevně se jí díval do očí. „Jen si nejsem jistý, do jaké míry se zahojí kůže. Dělal jsem, co jsem mohl, ale pravděpodobně ti zůstane jizva, která ovšem časem vybledne. Můžeš zvážit zákrok plastického chirurga, ale zatím bych to nechal na přírodě.“
„Díky za upřímnost, Dane. S tou plastikou…, uvidíme,“ slabě se usmála.
„Nemáš vůbec zač. Nerad lžu pacientům,“ zavrtěl hlavou. „Nebolí tě hlava? Můžu říct sestře, aby ti dala něco na bolest. V každém případě by pomohlo, kdyby ses trochu prospala.“
„Bolí, ale nic nechci, díky. Zkusím usnout.“
„Jak chceš. Nechám vám trochu soukromí, ale jen na chvíli.“ U dveří se zastavil, když vešla sestra. „Ještě jedna věc, Hope. To zvíře, co tě pokousalo, bude potřeba zahájit poexpoziční profylaxi, což je přeléčení kvůli vzteklině. Podává se ve čtyřech dávkách. Jednu ti teď hned píchne sestra, druhá se aplikuje po třech, třetí po sedmi a čtvrtá po čtrnácti dnech.“ Když přikývla, počkal, až sestra odešla a otočil se k Adamovi. „Potom, prosím tě, zhasni a nech ji spát.“
„Samozřejmě,“ Adam vstal a potřásl si s Danem rukou. „Děkuju moc, Dane, máš to u mě.“
„Není zač, je to moje práce. Dobrou noc,“ věnoval oběma úsměv a vzdálil se.
Adam si zase sedl k ní. Hope natáhla ruku a pohladila ho po tváři. „Tohle mi chybělo,“ přiznala se tiše. Náhle se jí po obličeji rozprostřel překvapený výraz.
„Copak?“ zeptal se udiveně.
„No, Dan přece říkal, že můžu jít domů ráno, je to tak?“ prudce se zvedla, tvář se jí zkřivila bolestí a padla zpátky na polštář. „Kolik je hodin?“
„Půl druhé ráno, proč?“ Zmateně ji pozoroval.
„Adame, otevři oči! Je půl druhé ráno a ty tady sedíš a vypadáš úplně jako člověk…,“ měla slzy v očích, přesto se usmívala. „Už nejsi vlk…,“ zašeptala užasle.
„Máš pravdu! Tolik jsem se o tebe bál, že jsem na to úplně zapomněl,“ vtiskl jí polibek do dlaně. „Děkuju.“ Než odvrátil oči, všimla si, že se lesknou dojetím.
„Doufám, že to je napořád,“ stiskla mu ruku.
„Taky doufám.“ Všiml si, že se jí zavírají oči, položil opatrně její ruku na postel, vstal a zhasl světlo. Sklonil se a políbil ji na čelo. „Spi sladce, můj anděli strážný. Dobrou noc.“
*
Adam otevřel oči a podíval se na budík. Sedm ráno. Odhodil peřinu a spustil nohy na zem. Spal neklidně, každou chvíli byl vzhůru.
Už nejsem zvyklý v noci spát v posteli.
Usmál se a vstal.
Nasnídal se, nalil si kávu a vyšel na verandu. Podíval se na klec a mráz mu přejel po zádech. Bude ji ještě potřebovat, nebo je ten stav skutečně trvalý? Zahnal tu myšlenku a podíval se na hodinky. Bylo stěží osm a Dan mu řekl, že dřív jak v devět Hope nepustí. Tolik ji toužil mít zase vedle sebe.
Dopil kávu, dal hrnek do myčky a popadl klíče od auta.
Do centra dojel před půl devátou. Stál na červené, když ho napadlo, kam zajet, než bude čas vyzvednout Hope. Na další křižovatce zatočil doprava.
Prošel branou hřbitova, pak pořád rovně a po třech řadách doleva. Na konci mezi hrobem Patricka Jonese a Roberta Wilsona… Zarazil se a zíral na náhrobní kámen.
To přece… Nemohl jsem se splést…
Rozhlédl se, aby zjistil, jestli neodbočil špatně. Znovu se podíval na hrob. Na kameni bylo zlatým písmem vyryto Melody Tinnerová. To bylo jméno jeho babičky, ale… pod ním bývalo ještě jedno jméno, pohřbil sem přece i Katherine.
Dřepl si a něžně se dotkl prsty zlatého nápisu.
„Věděla jsem, že sem přijdeš.“
Ztuhl, když uslyšel ten známý hlas, a pomalu se zvedl. Bál se otočit, měl strach, že je to jen pokračování kletby v jiné podobě.
Budu teď vídat duchy?
„Adame?“ Hlásek se zachvěl.
Obrátil se. Katherine před ním stála, zrůžovělá rozrušením a dívala se mu do očí. Pousmála se a natáhla k němu ruku.
„Jsi duch? Přišla jsi mě strašit?“ prohrábl si nervózně vlasy.
„Jdi ty,“ naklonila hlavu na stranu a najednou se rozesmála. „Ty se mě bojíš! Můj velký bratr má strach. Po víc jak deseti letech ve vlčí kůži!“
Vtom mu to došlo. „Ta kletba…,“ ukázal na ni. „Vypadáš jen o malinko starší.“
„O deset let,“ pokrčila rameny.
Vzal ji za ruku a přitáhl ji k sobě. Pevně ji objal, zabořil obličej do jejích vlasů a zavřel oči, aby vlhkost, kterou v nich cítil, nemohla ven. Po chvíli ji od sebe odtáhl a díval se na ni.
„Je to zázrak, že jsi tady. Nezmizíš?“
„Ne, už nikdy nezmizím. Kletba je prolomena, kouzlo nad námi ztratilo moc.“ Slzy jí vyhrkly z očí, když ho pošimrala ve vousech.
„Znamená to…,“ ohlédl se na hrob babičky, „… tvoje jméno zmizelo.“
„Pro všechny nezasvěcené jsem nikdy nezemřela.“ Otřela si oči. „Neměl bys dojet pro Hope?“
Pustil ji a podíval se na hodinky. „To bych měl…,“ vzal ji za ruku a vedl ji k autu. „Jakto že o ní víš? Kde jsi vlastně byla celou tu dobu?“
„Uvězněná v našem domě. Byla jsem duch, někde mezi životem a smrtí,“ otřásla se a zůstala stát vedle auta.
„Kdybych to věděl, nikdy bych neodešel,“ podíval se na ni. „Odpustíš mi vůbec, že jsem tě neochránil? Mě to tak mrzí…“
„Nemám ti co odpouštět,“ přerušila ho a položila mu dlaň na rty. „Byla to moje chyba, že jsem nechala amulet u postele. Slyšela jsem hluk, běžela jsem dolů a zapomněla jsem na něj,“ sklopila na okamžik oči. „Spíš bych měla prosit o odpuštění já, že jsem to všechno způsobila a nechala tě tady trápit se.“
Pohladil ji po vlasech. „Bůh ví, jak by to dopadlo. Pronesla by jinou kletbu a třeba by to bylo ještě horší. Víš co, nebudeme vzpomínat. Jsi zpátky a já jsem ten nejšťastnější člověk na světě,“ otevřel dveře. „Tak pojedem?“
Katherine zavrtěla hlavou. „Jeď sám. Projdu se a budu čekat… doma,“ vydechla to slovo s posvátnou úctou. Usmála se. „Jak bys to Hope vysvětloval? Připrav ji na to a já zatím vymyslím něco dobrého k obědu.“
„Tak jo. Až se vrátíme, zavoláme Nikovi,“ mrkl na ni, na rtech široký úsměv. „Dávej na sebe při té procházce pozor. Už tě nechci ztratit.“
„Ty mu zavoláš,“ zaculila se. „Dám pozor, slibuju.“ Zamávala mu a vydala se ulicemi města domů. Užívala si ten pocit, kdy jí letní vzduch proudil v plicích a slunce hřálo tváře.
Díval se za ní, dokud nezašla za roh a doufal, že mu zase nezmizí. Pak váhavě nasedl do auta.
