10. kapitola
„Hope, vzbuď se!“
Pootevřela oči, když slyšela Andyho hlas. „Co se děje?“
„Jsem strachy bez sebe. Už jsem ti asi desetkrát volal! Co to tady vyvádíš?“ vzal do ruky prázdnou láhev.
„Jo, tohle? Neboj, nebyla plná,“ Hope se posadila a rozhlédla se. „Co dělám tady?“
„Zřejmě jsi tu spala, takhle jsem tě našel,“ zavrtěl hlavou. „Ještě že necháváš tomu zvířeti otevřené dveře, nejspíš bych se nedozvonil.“
„Promiň, mobil mám ještě v kabelce,“ vstala a šla si pro něj. Našla tam skutečně deset zmeškaných hovorů. Pohlédla na Shaggyho deku, na které se probudila, a v tu chvíli si vzpomněla, co včera prožila. „Točí se mi hlava…,“ schovala obličej v dlaních.
„To se nedivím. Tu máš, káva tě postaví na nohy,“ vtiskl jí do ruky hrnek. „Sedni si a povídej, co se stalo, že ses takhle zřídila.“
Hope se napila, posadila se a začala mu vyprávět všechno, co se stalo od chvíle, kdy dorazila s foťákem k Adamovi. Když skončila, Andy na ni zíral, jako by měla dvě hlavy.
„Jsi si jistá, že se to stalo, než jsi dopila tu láhev?“
„No ty jsi dobrák!“ vstala a začala přecházet po kuchyni, najednou střízlivá. „Samozřejmě, že jsem. To byl důvod, proč jsem po té láhvi sáhla. Nebyl jsi to náhodou ty, kdo tady prohlašoval, že to je jako z pohádky? Že je v tom něco nadpřirozeného?“ zastavila se a zase si sedla. „Já vůbec nemůžu uvěřit, že je to pravda, že se to stalo,“ zašeptala, „ale je to tak.“ Chvíli mlčela a upíjela kávu. „Vůbec nevím, co mám dělat. On mi nezavolá a Shaggy…, teda…,“ zavrtěla hlavou, protože si nebyla jistá, jestli to jméno ještě může používat, „… se asi neobjeví.“
„No, nejspíš nezavolá, když teď všechno víš,“ vzal ji za ruku. „Víš, já ti věřím. Nemáš proč si vymýšlet. I když je to fakt neuvěřitelné. Poslyš, co ho třeba jet navštívit? Ve dne. Pojedu s tebou, jestli chceš.“
„Ne, díky, tohle musím udělat sama,“ odnesla hrnek do dřezu. „Počkám, jestli nezavolá a když tak za ním odpoledne zajedu, třeba kolem třetí. On spí tak do půl jedné,“ zamyslela se. „Víš, když jsem jela domů, tak jsem si uvědomila spoustu věcí. To, že vstává tak pozdě, když v noci je vzhůru. To, že se probudil místo Shaggyho… Musí vždycky odejít v osm… Včera jsem si všimla, že na pravém lýtku má stejnou jizvu jako Shaggy…,“ prohrábla si vlasy. „Všechno to teď do sebe zapadá, Andy. Byla jsem úplně slepá…“
„Co máš vlastně v plánu, Hope? Víš, že s někým takovým nemůžeš žít pod jednou střechou, že jo?“ zeptal se polohlasem a pozoroval ji. „Měla bys být opatrná.“
„Opatrná? Nikdy mi neublížil,“ mávla rukou. „Co mám v plánu? Nebudu řešit, jestli s ním můžu být, nebo ne. Já ho prostě neopustím. Deset let kvůli tomu žije úplně sám, z rodiny už nikoho nemá. Já při něm budu stát, ať se děje, co se děje,“ pronesla pevně a rozhodnutě.
*
Mobil jí začal zvonit ve chvíli, kdy zaparkovala. Podívala se na displej, hovor odmítla a naťukala zprávu.
Jsem před tvým domem.
Vystoupila a když došla ke dveřím, otevřely se.
„Ahoj,“ vydechl překvapeně. Chvíli na ni zíral jako na zjevení. „Promiň, pojď dál.“ Následovala ho do kuchyně. „Ochutnáš bílé?“ vytáhl z lednice láhev.
„Proč ne?“ přikývla.
„Nebyl jsem si jistý, jestli ti můžu zavolat,“ otevřel víno, „ale neodolal jsem.“
„Já jsem si nebyla jistá, jestli mě budeš chtít vidět,“ pokrčila rameny s mírným úsměvem, „ale jsem tady.“
Usmál se, vytáhl skleničky a nesl je na verandu. Hope vzala láhev a šla za ním.
„Včera jsem vypila skoro plnou láhev rumu,“ zasmála se krátce, zvážněla a zamyšleně sledovala, jak nalévá víno. „Jaké to je…, víš…?“
„Být vlkem?“ podal jí skleničku.
Zachvěla se při těch slovech, jak jí přejel mráz po zádech, a přikývla.
„Zvláštní. Ani po těch letech nemůžu říct, že jsem si na to zvykl,“ přiťukl si s ní. „Na život,“ mrkl a pokračoval. „Na druhou stranu je v tom kus svobody, volnosti… Těžko se to popisuje.“
„Myslím, že ti rozumím, ale vůbec nechápu, jak je to možné, jak se něco takového může stát?“
„Jsi připravená slyšet dlouhý, ošklivý příběh?“ vážně se na ni podíval.
„Jsem připravená na všechno,“ odpověděla stejně vážně.
„Jak jsem ti už říkal, přišli jsme o rodiče jako malé děti a vychovávala nás babička,“ začal vyprávět a hrál si při tom se skleničkou v ruce, oči sklopené. „Jednoho dne si mě vzala stranou a řekla mi, že cítí, že se její čas naplnil a že mi musí něco říct,“ napil se a skleničku odložil. „Stručně řečeno, můj otec měl poměr s jistou ženou a zplodil s ní dceru. Kromě babičky to nikdo nevěděl,“ odmlčel se na chvíli. „Víš, moje babička neuměla čarovat, nebo to aspoň tvrdila,“ zvedl k ní krátce oči, „byla spíš kořenářka, uměla léčit rány bylinkami a tak. I když ji podezírám, že uměla víc než to. Vždycky všechno věděla předem a nějaké…, nechci říct nadpřirozené…, ale určité schopnosti měla,“ pokrčil rameny a pokračoval. „Tenkrát mi řekla, že Esther Michaelsová, ta tátova dcera, je čarodějka. Babička cítila, že nabírá sílu a chystá se k útoku. Vůbec jsem to nechápal…,“ zavrtěl hlavou, vstal a opřel se o zábradlí. „Nikdy jsem na nic takového nevěřil.“
Hope ho pozorně poslouchala a když se zamyslel, ani slovem nepřerušila tok jeho myšlenek. V duchu se připravovala na to, že neuslyší nic hezkého, ale chtěla ten příběh znát.
„Babička říkala, že nás Esther nenávidí, že kdybychom my nebyli, byl by náš otec jen její, měla by rodinu. V den, kdy Esther způsobila nehodu našich rodičů, babička opředla tenhle dům i nás dva ochranným kouzlem,“ zastrčil si pramen vlasů za ucho. „Řekla mi, že jakmile tady už nebude, ochranné kouzlo přestane působit. Dala mi dva amulety, jeden pro mě a jeden pro Katherine, a zapřísahala mě, abychom ho nikdy nesundávali,“ sundal si amulet z krku a podal jí ho. „Neochrání nás před kouzly, ale bude chránit náš život.“
Hope držela v ruce skleněný amulet s vyrytým pentagramem ozdobený barevnými kameny. Byl krásný a na slunci se leskl.
„Týden po tom rozhovoru zemřela,“ Adam polkl, jak ho přemohlo dojetí. Zase si sedl a napil se. „Oba jsme své amulety nosili a Esther netrvalo dlouho, než se ukázala. To ráno jsem v kuchyni chystal snídani, Kate byla ještě nahoře. Pochopil jsem, že Esther nenávidí víc mě, asi že jsem byl starší. Vyhrožovala a plivala po mně zlá slova, když Kate seběhla dolů. Pustila se do čarodějky, křičela na ni, ať odejde.“ Adam se nadechl a Hope cítila, že teď přijde to nejhorší. „Ta ženská jen mávla rukou a Katherine odletěla až ke zdi. Zůstala bezvládně ležet a já jsem si v tu chvíli s hrůzou všiml, že nemá na krku amulet,“ schoval si obličej do dlaní. Všechno se mu vrátilo, všechny vzpomínky mu ožily před očima, jak to vyprávěl.
Hope ho mlčky pohladila po paži. Cítila jeho bolest, ale tady byla slova zbytečná. Doufala jen, že se mu aspoň trochu uleví, když ze sebe dostane to, co v sobě nosí deset let.
Adam pomalu zvedl hlavu, když ucitil její dotek, ale nepodíval se na ni. Díval se před sebe, jako by to všechno znovu viděl před očima.
„Byl jsem úplně bez sebe. Za zády jsem na kuchyňské lince nahmatal nůž a vrazil jsem jí ho přímo do srdce.“ Jeho hlas byl najednou chladný, bez emocí. „Esther byla překvapená, díky amuletu mě nemohla zabít, ale než vydechla naposledy, vyřkla tu kletbu. Pak se mi rozplynula pod rukama,“ chvíli nic neříkal, potom se na Hope podíval. „Vzal jsem Kate do náruče, prosil jsem ji, aby se probrala…,“ uhnul pohledem a zavřel oči. „Nedýchala…, necítil jsem její tep… Nedokázal jsem ji ochránit před tím zlem. Byla to moje chyba…,“ zavrtěl hlavou.
„Nebyla to tvoje chyba, Adame,“ odvážila se promluvit.
„Nikdy jsem jí neřekl, co mi babička vyprávěla. Kate věděla jen, že ten amulet chrání její život. Zřejmě ho na noc sundávala, doma se cítila v bezpečí. Netušila, co nám hrozí.“
„Nejspíš by amulet stejně na noc sundala, i kdyby to věděla. Nemohl jsi ji ochránit víc.“
„Teď už je to jedno,“ povzdechl si. „Kdybych ji tak mohl přivést zpátky… Vyměnil bych svůj život za její. Mohla by být s Nikem…“
„A vyčítala by si ona tvoji smrt. To přece není řešení, Adame. Já vím, že to bolí…,“ vzala ho za ruku.
„Bylo jí osmnáct, Hope, pouhých osmnáct,“ podíval se na ni a spatřil slzy v jejích očích. „Promiň, to jsem nechtěl, ale říkal jsem, že to bude ošklivý příběh,“ vzal ji kolem ramen a přitáhl ji k sobě.
„Já vím,“ otřela si oči a položila mu hlavu na rameno. „Aspoň jsi to trápení trochu ventiloval. Asi to moc nepomůže, ale už nejsi sám. Musí být strašné s tím žít deset let a s tou kletbou…“
„Je to lepší, když to můžu někomu říct. Jsem rád, že jsi přijela. Myslel jsem, že se mě budeš bát, nebo že ti přijdu odporný…“
„To sis vážně myslel?“ zvedla hlavu a podívala se na něj. „To mě ani nenapadlo.“
„Nejsem ani člověk, ani zvíře,“ pokrčil rameny a pustil ji.
„To není pravda!“ ohradila se. „Ty jsi obojí. Jsi fajn člověk a strašně milé zvíře.“
„To jsem dopadl,“ srdečně se zasmál. „Vždycky vidíš všechno tak pozitivně?“
„Vždycky,“ přikývla. „Co kdybychom zajeli k Luigimu na pizzu?“ Všimla si jeho pohledu na hodinky. „Není pozdě, máme dost času,“ dloubla ho do žeber.
„Tak jo,“ usmál se.
*
„Takže to funguje tak, že v noci běháš po lese a ve dne spíš, že?“ opřela se lokty o stůl, když Adam objednal dvakrát pizzu Bolognese a colu. „Proto musíš vždycky v osm odejít.“
„Tak to bylo, než jsem se stal Shaggym,“ pousmál se. „Odcházím v osm, abych se navečeřel. Trhání a požírání živých tvorů nenávidím. Přesně v deset se stanu vlkem, běhám po lese a v šest ráno je ze mě zase člověk.“
„Občas spíš dlouho, nebo usneš a probudíš se, kde nemáš,“ zkusila to zlehčit s úsměvem.
„Když jsem byl v noci v lese, tak jsem šel ráno rovnou spát a spal jsem šest až sedm hodin. Tenkrát na dece jsem spal jako Shaggy a… prostě jsem zaspal,“ pokrčil rameny. „Spalo se mi dobře, byl jsem v bezpečí. V lese se moc spát nedá. Nemělo se to stát.“
„To nevadí, neřeš to,“ zavrtěla hlavou. „Dneska už to chápu a jsem ráda, že ses cítil bezpečně.“
Všiml si, že se nadechovala, aby něco řekla, ale upustila od toho a napila se. „Chceš se na něco zeptat? Teď už nemám co tajit, klidně se ptej.“
Rozpačitě se usmála a prohrábla si vlasy. „Jen mě napadlo…, víš…, ta proměna…, bolí to?“ ztišila hlas, jako by vyslovila něco nepatřičného, a sklopila oči.
„Bolí, ale jen pár sekund. Rozhodně si nepředstavuj žádnou vlkodlačí proměnu jako ve filmu,“ usmál se. „Je to opravdu jen chvíle… a jsem někdo jiný. I když ten pocit…, těžko se to popisuje. Jako by mě nějaká síla trhala na kousky, ale opravdu to netrvá dlouho.“
Hope se při té představě zachvěla a zamračila se, vůbec se jí to nelíbilo. Rychle změnila téma. „Proč vlastně zrovna vlk? Proč ne třeba medvěd, nebo pták?“ roztáhla ruce.
„Chtěla bys, aby tě navštívil medvěd?“ zasmál se.
„To si neumím představit, ale napadlo mě, tenkrát tu moji adresu…, nikdo ti ji nedal. Znal jsi ji od Shaggyho…, abych tak řekla, že jo?“
„Ano, máš pravdu. Nemohl jsem ti to říct,“ sklopil na chvíli oči a pak se vrátil k její otázce. „Víš, nejsem si tím úplně jistý, ale možná věděla, že jsem vlky měl rád už odmala. Mezi lidmi kolují mýty, že jsou to zlá a nepřátelská stvoření, ale opak je pravdou. Navíc jsou moudří, moudřejší než psi, a dokážou být věrní. Jsou schopní žít v páru až do smrti. Některé indiánské kmeny je měli, a možná ještě mají, jako totemový symbol a věří, že jsou jejich předky. Obdivoval jsem jejich vyrovnanost, sílu a neuvěřitelnou paměť.“
„To jsem netušila, víš o vlcích hodně,“ zamyslela se. „Určitě to s tím souvisí, ale asi myslela hlavně na to, že se jich lidi bojí.“
„Asi jo, chtěla se pomstít a zabít mě nemohla. Každopádně se pojistila, abych na ni nikdy nezapomněl,“ ušklíbl se.
„Mrzí mě, že to musíš prožívat každý den,“ uhnula pohledem, když si to představila. „Musel jsi být vyděšený, když se to stalo poprvé.“
„To byl šílený zážitek, to je fakt. Tenkrát se to stalo v koupelně. Mám tam velké zrcadlo…, díval jsem se na sebe a najednou jsem ucítil tu sílu a bolest… A pak přede mnou stál vlk a já nikde…,“ zadíval se na ni. „Tohle už jsem dlouho nikomu nevyprávěl.“
„Musel jsi mít pocit, že ses zbláznil,“ zakryla si dlaní ústa, v očích ji pálily slzy.
„Byl to šok. A druhý den se to stalo zase…,“ podíval se na ni. „Už je to pryč. Pro tebe je horší o tom mluvit, než pro mě, viď?“ položil ruku na její. „Chápu to. Pro mě to jsou vzpomínky, ale tobě to musí znít, jako bych ti vyprávěl pohádku,“ jemně jí stiskl ruku. „Jenže je to realita a já vím, že mi věříš.“
„Máš pravdu, ty to prožíváš každý den už tak dlouho a já se sesypu, jen mi o tom vyprávíš,“ otřela si oči a potřásla hlavou. „Dost, žádné slzy. Tím ti nepomůžu,“ pousmála se a zvedla prst do vzduchu. „Než něco řekneš, chci tě o něco poprosit, jestli můžu.“
„Povídej,“ vyzval ji překvapeně.
„Už nikdy mi neříkej, že ti nikdo nemůže pomoct. Víš, ta věta mi zní v hlavě od chvíle, kdy jsi ji vyslovil a běhá mi z toho mráz po zádech,“ otřásla se. „Já ti chci pomoct, jak jen to půjde. Chci, abys žil na maximum…,“ odmlčela se a uhnula pohledem. Najednou měla pocit, že nějak moc mluví.
„Jsi neuvěřitelná, Hope,“ řekl a díval se na ni. Pocítil obrovskou vlnu náklonnosti a lásky, ona je jeho spřízněná duše, tak chápající, soucitná, citlivá, bystrá, vkradla se do jeho srdce a nejspíš už tam navždycky zůstane. „Slibuju, že už to nikdy neřeknu.“
„Díky.“
Přerušil je číšník, který odnesl nádobí, a zeptal se, jestli si ještě něco dají. Adam se podíval na hodinky a řekl, že zaplatí.
„Budeme doma včas, neboj. Navíc už jsi měl večeři,“ řekla povzbudivě a usmála se.
Rozumí mi i beze slov. A teď všechno ví, nemusím nic skrývat. Už jen to je úleva. Možná by to mezi námi mohlo fungovat.
Myšlenky mu vířily v hlavě, když odcházeli z restaurace.
*
Když dorazili domů, nechal ji vejít první.
„Necháváš vždycky celou noc rozsvíceno a odemčeno. Je to bezpečné?“ zeptala se, když rozsvítil v obýváku.
„Je. Nikdo neví, že v noci nejsem doma. Snažím se vzbudit dojem, že v noci pracuju. Zatím mě žádný zloděj nenavštívil,“ krátce se zasmál.
„To je dobře, máš tu dost drahé věci a ateliér taky necháváš otevřený,“ pokývala hlavou. „Mimochodem, včera jsi zapomněl ve zkušebně foťák, tak jsem ti ho dala k počítači, abys ho nehledal.“
„Ty jsi tady byla?“ zvedl překvapeně obočí. „Toho jsem si nevšiml.“
„To jsi ani nemohl. Měl jsi napilno, když jsi utíkal do lesa,“ mrkla na něj s úsměvem.
„Áááá… to ne,“ trochu se zamračil. „Co jsi vlastně viděla?“ zeptal se znepokojeně.
„No…, viděla jsem v okně pohledného mužského, najednou se sehnul, myslela jsem, že mu něco upadlo, ale když jsem došla zadem k verandě, z domu vyběhl Shaggy a upaloval přes louku do lesa,“ naklonila hlavu na stranu a dívala se mu do očí. „A ten mužský v domě nebyl.“
„Dorazila jsi v deset,“ poznamenal. „To bylo teda o chlup,“ potřásl hlavou. „Pamatuj si,“ vzal ji za ruce. „Nechci, abys viděla tu proměnu. Nikdy. Můžeš zase ty tohle slíbit mně?“
„Slibuju,“ zašeptala a stiskla mu ruce. Úplně ztuhla, když si představila, jak padá na všechny čtyři a mění se v šelmu.
„Jsi v pohodě? Nějak jsi zbledla,“ pohladil ji po vlasech.
„Jsem, to nic. Jen jsem… To nic,“ zopakovala, zavřela oči a opřela si hlavu o jeho dlaň. Ten dotek byl příjemný.
„Asi bys měla jít,“ řekl proti své vůli. Díval se na ni, sklonil se a na několik dlouhých vteřin jemně přitiskl rty na její.
Otevřela oči a chvíli se na něj jen dívala. Jeho oči dnes zářily a i když ho čekala další bolestná proměna, neviděla v nich smutek.
„Dobrou noc, Adame.“ Zavrtěla hlavou. „Ty vlastně budeš spát až zítra, promiň.“
„Na tom nezáleží,“ usmál se. „Dobrou noc i tobě a sladké sny. Zavolám ti.“
Udělala krok zpátky, dívala se na něj a zoufale se jí nechtělo odejít. Nakonec se otočila a rychle vyšla z domu dřív, než si to stihla rozmyslet.
